Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 665/06 ECLI:CZ:US:2007:1.US.665.06 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial and liberty violation in murder conviction case.

Numero d'incarto I.ÚS 665/06
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a prisoner challenging his murder conviction and 13-year sentence. The petitioner argued that the trial violated fair process rights due to selective evidence gathering and relied solely on the victim's testimony despite conflicting expert reports. The court found no violation, noting that lower courts thoroughly examined all evidence, resolved expert contradictions, and the appellate court remanded the case for further fact-finding, ensuring a complete investigation.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint as obviously unfounded when the challenged decisions are logical, persuasive, and do not manifest arbitrariness or extreme contradiction between factual findings and legal conclusions.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal fair trial rights violation murder conviction appeal evidence evaluation standards expert report contradictions procedural justice safeguards liberty of movement restriction

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele J. Č., t.č. ve věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Jiřím Janatou, advokátem v Jilemnici, Valdštejnská 41, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 5 Tdo 747/2006 ze dne 21. 6. 2006, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 18/2006 ze dne 7. 3. 2006 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 9 T 1/2005 ze dne 11. 1. 2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 5 Tdo 747/2006 ze dne 21. 6. 2006, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 18/2006 ze dne 7. 3. 2006, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 9 T 1/2005 ze dne 11. 1. 2006. Rozsudkem soudu I. stupně byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1 a 2 písm. h) trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 13 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Napadeným rozhodnutím byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 8 odst. 2 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Porušení práva na spravedlivý proces i práva na osobní svobodu spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:

Právo na spravedlivý proces bylo porušeno zejména způsobem dokazování prováděného v řízení, předcházejícím vydání napadených rozhodnutí. Již v průběhu přípravného řízení došlo k selektivnímu opatřování důkazů pouze v neprospěch stěžovatele. O této skutečnosti svědčí to, že původní rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové byl usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 34/2005 ze dne 21. 4. 2005 zrušen a věc byla vrácena k doplnění dokazování znovu před soud I. stupně. Dále stěžovatel tvrdí, že pro jeho odsouzení použily soudy jediný usvědčující důkaz, a to výpověď poškozeného v situaci, kdy ostatní důkazy nejsou jednoznačné a část z nich je vnitřně rozporná. V tomto případě obecné soudy nerespektovaly obecné zásady trestního řízení. Dále upozornil na to, že v dané věci existují různé znalecké posudky, v nichž jsou rozpory, které se soudy nepokusily odstranit. Obecným soudům rovněž vytýká nesprávné hodnocení důkazů pouze v jeho neprospěch. Proto navrhl, aby Ústavní soud zrušil všechna napadená rozhodnutí.

Ústavní stížnost ještě stěžovatel doplnil vlastním podáním, v němž zopakoval podstatné okolnosti obsažené již v ústavní stížnosti.

II. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření k ústavní stížnosti v podstatě jen zopakoval podstatné údaje, obsažené již v jeho rozhodnutí o dovolání stěžovatele. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že v předmětné věci nedošlo k porušení zaručených základních práv stěžovatele. Podle jeho názoru jsou námitky obsažené v ústavní stížnosti jen opakováním argumentů uplatněných v dosavadním trestním řízení, na němž však obecné soudy ve svých rozhodnutích reagovaly. Odkázal proto v plném rozsahu na odůvodnění napadených rozhodnutí. Krajský soud v Hradci Králové ve stručném vyjádření uvedl, že v průběhu řízení byl řádně zjištěn skutkový děj a v současné době již nelze očekávat další objasnění věci nad rámec toho, jak byl skutkový děj zjištěn u hlavního líčení.

Nejvyšší státní zastupitelství v Brně a Vrchní státní zastupitelství v Praze se vzdaly postavení vedlejšího účastníka. Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové ve stručném vyjádření uvedlo, že nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou.

Vzhledem k tomu, že ve vyjádřeních obecných soudů nebyly obsaženy žádné nové skutečnosti, které by nebyly zahrnuty již v napadených rozhodnutích, Ústavní soud k těmto vyjádření ve svém rozhodnutí nepřihlížel.

III. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 9 T 1/2005 vedený u Krajského soudu v Hradci Králové. Ze spisu zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 9 T 1/2005-279 ze dne 10. 2. 2005 uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1a 2 písm. h) trestního zákona ukončeného ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 citovaného zákona. Uvedeným rozsudkem byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 13 a půl roku. K odvolání stěžovatele byl usnesením Vrchního soudu v Praze č.j. 7 To 34/2005-317 ze dne 21. 4. 2005 rozsudek soudu I. stupně zrušen a věc mu byla vrácena, aby v ní učinil rozhodnutí nové. V odůvodnění tohoto rozhodnutí Vrchní soud v Praze konstatoval, že rozsudek soudu I. stupně je rozporný z hlediska množství požitých léků a nedostatečného vyjádření znalců z hlediska hodnot netoxického, toxického a život ohrožujícího požití léků. Dále uložil soudu I. stupně přesnější a pozornější hodnocení výpovědi poškozeného.

Krajský soud v Hradci Králové provedl další dokazování a napadeným rozsudkem č.j. 9 T 1/2005-467 ze dne 11. 1. 2006 znovu stěžovatele uznal vinným trestným činem vraždy ukončeného ve stadiu pokusu a odsoudil ho k trestu odnětí svobody trvání 13 let. Trestného činu se dopustil tím, že dne 10. 7. 2004 kolem 12.00 hod. v Hradci Králové v domě čp. 18/20 v Machkově ulici napadl M. M., tak, že jej tloukl francouzskou holí po celém těle a prohlašoval, že jmenovaného zabije a tímto jednáním mu způsobil otřes mozku, tržně zhmožděnou ránu v levé čelní krajině, oděrky a hematomy v obličeji a další poranění, přičemž ho donutil, aby mu poškozený vydal mobilní telefon Siemens MT 50 a finanční částku nejméně 1.000,- Kč a poté v úmyslu ho usmrtit ho donutil, aby spolkl blíže neurčené množství léků Diazepam a Warfarin, čímž mu způsobil smrtelnou intoxikaci organismu, přičemž k úmrtí M. M. nedošlo pouze díky včas poskytnuté lékařské pomoci. V odůvodnění svého rozhodnutí se krajský soud podrobně zabýval hodnocením důkazů (č.l. 476-477, stejně jako i závěry vyplývajícími ze znaleckých posudků. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením č.j. 7 To 18/2006-531 ze dne 7. 3. 2006 odvolání stěžovatele zamítl. V odůvodnění napadeného rozhodnutí znovu zhodnotil skutkový stav tak, jak byl zjištěn soudem I. stupně, a potvrdil závěry, k nimž soud I. stupně dospěl (č.l. 536-539).

Dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR č.j. 5 Tdo 747/2006-579 ze dne 21. 6. 2006 odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Z odůvodnění usnesení dovolacího soudu vyplývá, že se tento soud věcně zabýval námitkami stěžovatele z hlediska uplatněných dovolacích důvodů. Jádro jeho právního posouzení je stručně shrnuto v závěru odůvodnění na str. 6,7.

IV. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na osobní svobodu a na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jádrem ústavní stížnosti jsou námitky stěžovatele proti průběhu dokazování a proti hodnocení důkazů v jeho trestní věci.

V obecné rovině je třeba nejdříve uvést, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud hlediskem event. porušení ústavním pořádkem garantovaných základních práv a svobod a nezkoumá věc samu. Pro oblast dokazování z toho tedy plyne maxima vést dokazování ke skutečnostem nasvědčujícím porušení základních práv či svobod, tedy nikoli dokazování týkající se rozhodnutí v samotném meritu věci.

Z tohoto hlediska však Ústavní soud pochybení obecných soudů neshledal.

Dokazování v přezkoumávané věci bylo provedeno v potřebném rozsahu a soud prvního stupně dostál požadavku důsledného zhodnocení všech provedených důkazů. Skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a právní závěry z něj vyplývající byly v rozhodnutí tohoto soudu přiléhavě odůvodněny. Odvolací soud se při opětovném projednání věci ve veřejném zasedání konaném o odvolání stěžovatele s těmito závěry plně ztotožnil. Soud prvního stupně se zabýval i vlastními důkazními návrhy stěžovatele a pokud tyto ve velmi úzkém rozsahu neakceptoval, řádně o jejich neprovedení rozhodl a tento postup odůvodnil. Odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je v souladu s ustanoveními § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 trestního řádu. Obecné soudy se rovněž podrobně zabývaly znaleckými posudky a pečlivě zkoumaly, jaké závěry jsou v těchto posudcích obsaženy a jaké skutečnosti z nich lze pro posouzení předmětné věci vyvodit. Nelze proto souhlasit s tvrzením stěžovatele, že se obecné soudy odstraněním případných rozporů v těchto znaleckých posudcích nezabývaly. Z výše uvedené rekapitulace spisu vyplývá, že právě odstranění určitých rozporů ve znaleckých posudcích bylo jedním z důvodů, proč odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu I. stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Z tohoto postupu odvolacího soudu lze - podle názoru Ústavního soudu - dovodit odpovědný přístup obecného soudu k věci a jeho snahu o úplné a dostatečné zjištění okolností posuzovaného trestného činu. Tohoto úkolu se pak v dalším řízení prvostupňový soud dostatečně zhostil. Již proto nelze přijmout stěžovatelův argument, že ve věci nebylo provedeno dostatečné dokazování, jestliže odvolací soud první rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Pokud jde konečně o rozhodnutí soudu dovolacího, je nutno poukázat na skutečnost, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné, což svědčí o tom, že se i tento obecný soud zabýval jeho námitkami věcně a jeho závěry jsou stručně a výstižně shrnuty na str. 6 jeho rozhodnutí.

Ústavní soud závěrem konstatuje, že napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nemají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyplývajícími neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy z hlediska ústavnosti plně přijatelná.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.

Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. února 2007

Vojen Güttler v.r.

předseda senátu