Concurrent constitutional complaint with appeal dismissed as inadmissible due to exhaustion of remedies requirement.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the applicant's constitutional complaint filed simultaneously with a cassation appeal. The applicant argued that his fundamental rights were violated by a Supreme Court decision regarding the suspension of a criminal sentence. The court ruled that the concurrent filing rendered the complaint inadmissible because the cassation appeal is the final procedural remedy in such cases. Consequently, the court held that the exhaustion of remedies was not met until the cassation decision was rendered.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.; § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb.: A constitutional complaint filed concurrently with a cassation appeal is inadmissible because the exhaustion of remedies requires the final decision on the appeal, not merely its filing.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti Ing. R. Š., zastoupeného JUDr. Vítězslavem Květenským, advokátem, se sídlem Křižíkova 16, Praha, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2004, sp. zn. 4 To 100/2004, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 3. února 2005 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2004, sp. zn. 4 To 100/2004. Tvrdí, že tímto rozhodnutím byla porušena jeho základní práva podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně stěžovatel navrhl odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí s ohledem na to, že by podle něj měl nastoupit výkon trestu, což považuje za velmi citelnou újmu.
V ústavní stížnosti stěžovatel mimo jiné uvedl, že dne 11. ledna 2005 podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání s tím, že jeho obsah je součástí argumentace ústavní stížnosti. Souběžné podání ústavní stížnosti zdůvodnil tak, že dovolací důvody zdaleka nepostihují všechny možnosti rozporu konkrétního soudního rozhodnutí s ústavním pořádkem. Dále odkázal na znění § 75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), avšak bez bližšího vysvětlení.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k projednání a rozhodnutí věci samé, vždy prověřuje, zda jsou splněny všechny zákonem stanovené formální náležitosti.
Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je ve vztahu subsidiarity vůči ostatním procesním prostředkům, sloužícím k ochraně práv. Z materiálního povahy subsidiarity vzniká pravomoc Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti teprve tehdy, pokud ústavně zaručená základní práva a svobody nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jestliže právní předpis (trestní řád) stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech obviněného konkrétní orgán veřejné moci (Nejvyšší soud ČR), bylo by zásahem do jeho pravomoci, pokud by jiný orgán (Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci, tzn. i k nápravě případného porušení základních práv a svobod. Ani ze zákonného vymezení dovolacích důvodů přitom nemůže být vyvozen rozhodovací postup, který by zakládal různost v možnosti přístupu odlišných skupin účastníků řízení k Nejvyššímu soudu, kteří se u něj v souladu s čl. 4 a čl. 95 Ústavy České republiky dovolávají ochrany svých základních práv a svobod (srov.
sp. zn. I. ÚS 55/04
in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 34. N. 114. str. 187).
Ze shora uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost podaná souběžně s dovoláním je podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona nepřípustná, neboť posledním prostředkem k ochraně práva je v takovém případě podané dovolání, resp. rozhodnutí o něm, které nemůže být odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu (§ 75 odst. 1 zákona věta druhá za středníkem). Pojem "vyčerpání" všech procesních prostředků k ochraně práva totiž neznamená jen jejich uplatnění, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci.
V posuzovaném případě je ústavní stížnost předčasná, neboť stěžovatel před podáním ústavní stížnosti podal v téže věci dovolání, o němž do dnešního dne nebylo rozhodnuto. Ústavní soud zároveň neshledal naplnění podmínek podle § 75 odst. 2 zákona, a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil.
Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovateli běžet dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání.
Proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako nepřípustná, podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona. S ohledem na akcesorickou povahu návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí je tím odmítnut i tento návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2007
Jiří Nykodým, v. r.
soudce Ústavního soudu