Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 45/07 ECLI:CZ:US:2007:2.US.45.07 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal as mere legal dispute lacking constitutional dimension and rejects cost reimbursement.

Numero d'incarto II.ÚS 45/07
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by L. K. against lower court rulings on litigation costs. The applicant argued that the appellate court erred by deciding on costs directly instead of annulling the first-instance judgment, allegedly violating his right to a fair trial and double-instance principle. The court ruled the complaint was unfounded because it merely contested the interpretation of civil procedure law without constitutional significance, and the applicant's disagreement with the outcome does not constitute a violation of Article 36 of the Charter of Fundamental Rights.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Zákon o Ústavním soudu; Ústava ČR čl. 83; Listina základních práv a svobod čl. 36: A constitutional complaint lacking constitutional dimension, amounting only to a dispute over the interpretation of ordinary law, is inadmissible as it improperly positions the Constitutional Court as a further instance in the ordinary judicial system.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint admissibility right to fair trial litigation costs allocation double instance principle ordinary law interpretation

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Ústava České republiky
Listina základních práv a svobod

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele L. K., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 38 Co 368/2006, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 33 C 161/2005, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně v jeho výrocích o náhradě nákladů řízení včetně řízení odvolacího, a to s odkazem na údajné porušení jeho práva na spravedlivý proces.

Z přiloženého rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením Městského soudu v Brně bylo zastaveno řízení o výživné manželky stěžovatele a žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 7.725,- Kč. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 38 Co 368/2006, usnesení soudu prvého stupně ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že je žalobkyně povinna nahradit žalovanému (stěžovateli) na nákladech řízení 13.950,- Kč a na nákladech odvolacího řízení částku 450,- Kč.

Stěžovatel napadá shora uvedená rozhodnutí v projednávané ústavní stížnosti. Porušení jeho práva spočívá údajně v tom, že ač bylo rozhodnutí soudu prvého stupně nepřezkoumatelné, soud odvolací namísto zrušení a vrácení věci k řádnému rozhodnutí sám rozhodl. Tím pak stěžovateli odňal možnost napadnout toto rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvého stupně řádným opravným prostředkem, což je důležité, neboť se stěžovatel domnívá, že soud při určení výše nákladů pochybil. Vyšel totiž z toho, že z obsahu soudního spisu nevyplývá, že by se žalobkyně domáhala placení částky 6.000,- měsíčně, ačkoli tomu tak dle stěžovatele bylo. Stěžovatel se současně domnívá, že napadeným rozhodnutím byla porušena jedna ze základních zásad občanského soudního řízení, a to jeho "dvojstupňovost". Navrhuje proto též zrušení "souvisejícího zákonného ustanovení o.s.ř." a uvádí, že je poškozen i materiálně, když je svému advokátovi povinen dle vyhl. č. 177/1996 Sb. k vyššímu plnění, než činí přisouzená náhrada nákladů. Stěžovatel se též domáhá, aby byl krajský soud zavázán zaplatit mu náklady řízení před Ústavním soudem.

Ústavní stížnost je nedůvodná.

Ústavní soud má za to, že projednávaná ústavní stížnost spočívá toliko v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných procesních ustanovení občanského soudního řádu, tedy jednoduchého práva, obecnými soudy a postrádá tak ústavněprávní rozměr. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, což mu podle Ústavy nepřísluší (srov. čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu; není tedy jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručených ústavním pořádkem (srov. např.

I. ÚS 633/05

).

V dané věci se navíc jedná o problematiku nákladů řízení, ohledně níž Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře konstatoval, že zpravidla není předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity zakládající porušení jeho základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl zejména obsažen prvek svévole (srov. např. již výše zmiňované I. ÚS 633/05). Pochybení takového rázu však Ústavní soud v dané věci neshledal.

Odvolací soud postupoval při svém rozhodování zcela v souladu s § 220 odst. 3 o.s.ř., dle něhož,nejsou-li podmínky pro potvrzení usnesení, jímž bylo rozhodnuto o předběžném opatření, nebo jiného usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, nebo pro jejich zrušení podle § 219a odst. 1, odvolací soud je změní. V projednávaném případě nemohlo dojít k zásahu do zásady dvojinstančnosti řízení, neboť o nákladech řízení stěžovatele rozhodoval soud prvého stupně, stěžovatel měl možnost se proti jeho rozhodnutí bránit odvoláním, což také učinil, a odvolací soud k jeho námitkám napadené rozhodnutí jako druhá instance přezkoumal. Skutečnost, že stěžovatel ani s takovým rozhodnutím nesouhlasí, ovšem nemůže vést k závěru, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv. Tvrdí-li stěžovatel, že utrpěl materiálně, neboť je nucen platit svému právnímu zástupci vyšší částku dle ustanovení vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, než mu byla přisouzena, pak je třeba upozornit, že soud o nákladech řízení rozhodoval dle vyhl. č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a dle hodnoty požadovaného plnění pak určil paušální částku nákladů, náležející stěžovateli a zohlednil i jeho další náklady. Určení výše předmětu sporu je záležitostí obecného soudu a Ústavní soud se necítí oprávněn do této sféry zasahovat.

Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva na spravedlivé řízení. Čl. 36 Listiny je ustanovením, které garantuje právo na soudní ochranu, přirozeně jej však nelze vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil. Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Navrhuje-li stěžovatel zrušení "souvisejícího zákonného ustanovení o.s.ř.", pak třeba především uvést, že v této části je jeho návrh neurčitý. Ústavní soud však vzhledem k okolnostem případu nepřistoupil k výzvě k odstranění vad návrhu stěžovatele. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu totiž platí, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu § 74 zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Návrh na zrušení právního předpisu "sdílí osud" ústavní stížnosti. Je proto možné se jím meritorně zabývat pouze, pokud ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§ 64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) neodůvodněně přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění nemají, neboť nejsou ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni (srov. např.

III. ÚS 101/95

). Stěžovatel by proto se svým návrhem nemohl být úspěšný, ani pokud by jej řádně specifikoval.

Ústavní soud nepovažuje za důvodný ani návrh stěžovatele na náhradu nákladů dle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Podle ustanovení § 62 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle odst. 4 uvedeného ustanovení může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky je tedy v řízení před Ústavním soudem pravidlem, z něhož existují výjimky, uvedené např. v cit. § 62 odst. 4 zák. o Ústavním soudu. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádných případech, resp., jak uvádí konkrétně ustanovení § 62 odst. 4, v "odůvodněných" případech podle výsledků řízení. V projednávaném případě Ústavní soud k takovému postupu, zejména vzhledem k výsledku řízení, neshledal důvod.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. ledna 2007

Dagmar Lastovecká, v.r.

předsedkyně senátu