Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 126/07 ECLI:CZ:US:2007:1.US.126.07 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible due to exhaustion of ordinary appeal remedies.

Numero d'incarto I.ÚS 126/07
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by the administrator of the bankrupt entity Česká banka against lower court rulings. The complainant argued that the proceedings violated her rights to a fair trial and property ownership. The court ruled the complaint inadmissible because the complainant had already exhausted all ordinary legal remedies by filing an appeal with the Supreme Court.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu: A constitutional complaint is inadmissible if the applicant has not exhausted all ordinary legal remedies provided by law for the protection of their rights.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint exhaustion of remedies ordinary appeal subsidiarity principle inadmissible complaint separation of powers legal hierarchy

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
čl. 11 Listiny základních práv a svobod
čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně zaručených základních práv a svobod, který je ovšem vůči ostatním prostředkům, které slouží jednotlivci k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity.
§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu
§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl.
§ 236 a násl. o. s. ř.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 6. února 2007 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti JUDr. Lenky Duškové, Schnirchova 20, Praha 7, správce konkursní podstaty úpadce Česká banka, a. s. Praha - v likvidaci, IČ 45313318, Praha 1, Karolíny Světlé 8, 111 21, zastoupené JUDr. Romanem Kozlem, advokátem se sídlem Praha 1, Žitná 47, 110 00, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 10. 2006, sp.zn. 12 Cmo 254/2006, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2006, sp.zn. 24 Cm 138/2003,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení obecných soudů, neboť má za to, že postupem soudů bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces spočívající v tom, že všichni účastníci jsou si v řízení rovni (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod(dále jen "Listina) a právo stěžovatelky vlastnit majetek (čl. 11 Listiny). V záhlaví citovaným rozhodnutím zrušil Městský soud v Praze směnečný platební rozkaz č. j. Sm 137/2003-9 z 21. 8. 2003 a rozhodl o nákladech řízení. Vrchní soud v Praze v záhlaví citovaným rozhodnutím potvrdil výrok rozsudku Městského soudu o zrušení směnečného platebního rozkazu a rozhodl o nákladech řízení.

Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně zaručených základních práv a svobod, který je ovšem vůči ostatním prostředkům, které slouží jednotlivci k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity.

V ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jeden z atributů ústavní stížnosti tedy, že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to ovšem neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Z věty za středníkem tedy vyplývá, že v tomto případě, pokud jednotlivec mimořádný opravný prostředek neuplatnil, nelze ústavní stížnost za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Uplatnil-li však stěžovatel mimořádný opravný prostředek a tento byl odmítnut na základě úvahy Nejvyššího soudu, že nebyl přípustný, je podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu stěžovateli zachována lhůta k podaní ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, a to 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Jinými slovy, pokud stěžovatel napadá dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž o přípustnosti tohoto dovolání rozhoduje sám dovolací soud, nelze posléze podanou ústavní stížnost i proti rozhodnutí odvolacího soudu, resp. soudu nalézacího odmítnout z důvodu její opožděnosti. Přitom však platí, že v této fázi není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat přípustnost stěžovatelkou podaného dovolání, neboť by tím nepřípustně zasahoval do pravomocí Nejvyššího soudu posoudit podané dovolání jak z hlediska přípustnosti, tak eventuálně z hlediska důvodnosti.

Bylo by zásahem do pravomoci Nejvyššího soudu a porušením principu dělby moci, pokud by Ústavní soud rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti není v praxi důvod, protože i za situace, že dovolací soud posoudí dovolání jako nepřípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež rozhodnutí o dovolání předcházela, odmítnout pro opožděnost. To vše platí ovšem za předpokladu, že dovolání bylo podáno formálně řádně a nebyla-li jeho přípustnost dle příslušných ustanovení o. s. ř. (§ 236 a násl.) výslovně vyloučena. Za splnění formálních náležitostí dovolání je odpovědná stěžovatelka a Ústavní soud se jimi v této fázi řízení zabývat nemůže, neboť by i v tomto bodě zasahoval do judikatorní činnosti, k níž je povolán Nejvyšší soud.

Jak stěžovatelka v ústavní stížnosti upozorňuje, podala proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze dovolání k Nejvyššímu soudu. Je tedy zřejmé, že sama stěžovatelka svým postupem dala najevo, že se domnívá, že tvrzený zásah do jejích práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by její stížnost byla Ústavním soudem věcně posouzena před tím, než o podaném dovolání rozhodne Nejvyšší soud, mohlo by ze strany Ústavního soudu dojít k nepřípustnému zásahu do rozhodování obecných soudů. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti nikterak nepoškozuje stěžovatelku, neboť pokud by její dovolání bylo odmítnuto či zamítnuto, je stěžovatelce stále zachována lhůta k podání nové ústavní stížnosti, v níž by měl být zohledněn i průběh a výsledek dovolacího řízení.

Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. února 2007

Eliška Wagnerová

soudce zpravodaj