Constitutional Court dismisses appeal as clearly unfounded, refusing to re-evaluate facts already decided by lower courts.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by an architect against criminal convictions for obstructing official decisions. The applicant argued that lower courts failed to address substantive legal and factual issues regarding custody and visitation rights. The Court ruled that it lacks jurisdiction to re-examine facts already adjudicated by ordinary courts and found the complaint clearly unfounded based on existing records.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court does not re-evaluate facts decided by ordinary courts and dismisses complaints as clearly unfounded when lower courts adequately addressed the issues.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 25. ledna 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. arch. O. K., zastoupeného JUDr. Václavem Krondlem, advokátem v Karlových Varech, Jiráskova 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. srpna 2006, sp. zn. 11 Tdo 1582/2005, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. srpna 2005, sp. zn. 8 To 324/2005, a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4. května 2005, sp. zn. 2 T 174/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město v záhlaví uvedeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 3 tr. zák., kterého se měl stěžovatel dopustit tím, že v Plzni v období od 24. července 2002 do 14. května 2003, v rozporu s rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 15. února 1999, sp. zn. Nc 406/98, který nabyl právní moci dne 14. dubna 1999, jímž bylo rozhodnuto o svěření jeho nezletilé dcery do péče matky Mgr. J. Z. - K., a určena pravidla styku otce s dcerou, měl stále nezletilou u sebe, ačkoli byl opakovaně výzvou Okresního soudu v Českém Krumlově volán k respektování rozhodnutí soudu, a usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 2. července 2002, čj. 13 P 281/2000-186, které nabylo právní moci dne 24. července 2002, mu byla za nerespektování citovaného rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově uložena pokuta ve výši 9 000,- Kč. Za tento trestný čin byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Odvolání stěžovatele bylo jako nedůvodné zamítnuto Krajským soudem v Plzni a jeho dovolání bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné Nejvyšším soudem.
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení jeho základního práva podle čl. 36, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod, domáhá ústavní stížností zrušení shora označených rozhodnutí, a to pro jím tvrzené nedostatky rozhodnutí, která se nevypořádala se skutkovými ani právními problémy celé věci.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatu argumentů uvedených v ústavní stížnosti lze v podstatě rozdělit na dva okruhy otázek. Stěžovatel jednak zpochybňuje řádné doručení usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 2. července 2002, čj. 13 P 281/2000-186, jednak tvrdí, že i kdyby snad byla dána formální stránka trestného činu, není v žádném případě dána materiální stránka trestného činu.
Ústavní soud k tomu v souladu se svou ustálenou judikaturou konstatuje, že není součástí soustavy obecných soudů. Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, se zásadně nepouští do hodnocení questio facti provedeného v řízení před obecnými soudy, a přezkoumává pouze ústavnost tohoto řízení. Uvedený princip Ústavní soud respektoval i v této věci a zabýval se proto toliko otázkou, zda rozhodnutím soudu prvého nebo druhého stupně nebo rozhodnutím soudu dovolacího nebyla porušena stěžovatelova základní práva. To však Ústavní soud neshledal a naopak dovodil, že s podstatou všech stěžovatelových námitek se obecné soudy více než dostatečně vypořádaly. Je v zásadě na obecných soudech, aby se vyjádřily k otázkám, které stěžovatel opětovně klade ve své ústavní stížnosti, když patřičně odůvodněné závěry obecných soudů v tomto aspektu nepřísluší Ústavnímu soudu nijak zpochybňovat.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto zjištěné informace vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2007