Constitutional Court dismisses complaint regarding civil enforcement proceedings and right to court protection.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by a debtor against a final court decision refusing an appeal in enforcement proceedings. The applicant argued that the lower court failed to consider relevant facts regarding debt restructuring and bankruptcy, violating his rights under the Charter of Fundamental Rights and the ECHR. The court ruled that the lower court correctly applied the Expropriation Act and established that the right to effective protection does not guarantee a favorable outcome in enforcement cases.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.: The Constitutional Court lacks jurisdiction to supervise general courts' enforcement decisions unless fundamental rights are violated; a right to effective protection does not require a favorable outcome in enforcement proceedings.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudců Jiřího Muchy a Pavla Rychetského, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti Mgr. M. P., zastoupeného JUDr. Milanem Staňkem, advokátem se sídlem v Brně, Kuřimská 42, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 62 Co 41/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas [§ 72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 3, odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojil stěžovatel proti pravomocnému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2006 (62 Co 41/2006-72), jímž bylo odmítnuto odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. července 2005 (40 Nc 5749/2005-3) a zamítnut návrh na přikázání věci jinému soudu.
Stěžovatel namítal v ústavní stížnosti, že výše označeným rozhodnutím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, a to jeho práva na soudní ochranu zaručenou čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Odvolací soud nezjistil všechny relevantní skutečnosti nezbytné pro posouzení důvodnosti a přípustnosti podaného odvolání. Pouze taková zjištění a z něj vycházející závěr, umožňují spravedlivé rozhodnutí ve věci, což odvolací soud, dle přesvědčení stěžovatele, nerespektoval. Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentoval pochybením obecného soudu v rovině podústavního práva a vyslovil přesvědčení o tom, že soud postupoval v rozporu se zákonem č. 120/2001 Sb. v platném znění (dále jen "exekuční řád"), ale i se zásadami občanského soudního řízení. Stěžovatel v odvolání uváděl a doložil závažné skutečnosti, které byly důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí, ale odvolací soud k nim nepřihlédl (dohoda o posunutí splatnosti dluhu, prohlášení konkurzu na jeho majetek atd.). Odvolací soud si nepočínal jako soud nestranný a nezávislý a svým postupem znemožnil obranu stěžovatele, legalizoval bezprávní a nekompetentní postup exekutora Mgr. Luďka Němce při provádění soudem nařízené exekuce.
Stěžovatel je toho názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v přímém rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu ČR (č. 52/1998, č. 21/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR) a proto navrhl, aby Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a zrušil napadené rozhodnutí.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem (čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR). Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, resp. Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika s rozhodnutím obecného soudu o způsobu nařízení a provedení výkonu rozhodnutí a odmítnutí odvolání stěžovatele. Stěžovatel obdobně jako v podáních před obecnými soudy poukazoval na nesprávný právní názor odvolacího soudu, v důsledku toho nebylo stěžovateli umožněno bránit se odpovídajícím způsobem a zmiňuje se o porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
V daném případě soud I. stupně nařídil exekuci podle vykonatelného rozsudku (Obvodní soud pro Prahu 6, sp. zn. 11 C 115/98, ze dne 11.února 2004 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 62 Co 189/2004, ze dne 1. září 2004), k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 53.680,- Kč a pro náklady exekuce. Provedením pověřil soudního exekutora Mgr. Luďka Němce a stěžovateli zakázal od doručení usnesení nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetkem patřícího do společného jmění manželů, s výjimkou běžné obchodní činnosti, uspokojování základních životních potřeb a udržování a správy majetku. Podstatné v dané věci je i to, že se jedná o výkon pravomocného rozhodnutí, které stěžovateli ukládá povinnost k plnění. Jestliže stěžovatel ve stanovené lhůtě dobrovolně nesplnil, musí snášet i případné negativní důsledky vyplývající z nařízeného způsobu výkonu rozhodnutí. V tomto postupu nelze spatřovat ani porušení čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy, který zaručuje právo na účinné ochranné prostředky. Toto právo nespočívá v tom, že stěžovateli musí být vždy vyhověno. Obecné soudy nařídily výkon rozhodnutí na základě pravomocně přiznaného exekučního titulu a postupovaly zcela v souladu s příslušnými procesními předpisy.
Ústavní soud konstatuje, že obecný soud k odvolání stěžovatele přezkoumal rozhodnutí a dospěl k závěru, že není důvodné. Napadené rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, odůvodnil tak, jak vyžadují příslušná ustanovení občanského soudního řádu (zejména § 2, § 132, § 157), a proto lze na něj dále odkázat. Dle ustanovení § 44 odst. 10 exekučního řádu lze proti usnesení o nařízení exekuce podat odvolání jen z důvodů, jež jsou rozhodné pro nařízení exekuce, k ostatním soud nepřihlédne a odvolání odmítne. Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud přezkoumal zda jsou na základě exekučního řádu i ustálené judikatury splněny podmínky rozhodné pro nařízení exekuce. Tvrdí-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti, že obecnými soudy mělo být rozhodnuto jinak a že tento soud dospěl k jinému právnímu závěru, než je právní závěr stěžovatele, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, jen opakuje tvrzení vznesená v opravném prostředku. Je zřejmé, že taková tvrzení jsou pouhou polemikou s právními závěry obecného soudu; proto postačí odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, a to i ve vztahu k povaze a postavení Ústavního soudu k soustavě soudů obecných (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Ústavní soud v této souvislosti pouze na okraj podotýká, že z obsahu spisu obecného soudu nejsou k odvolání připojeny důkazy, které by prokazovaly tvrzení stěžovatele o dohodě se zástupcem oprávněného o změně termínu splatnosti pohledávky. Dále k tvrzení stěžovatele, že na jeho majetek je veden konkurz, Ústavní soud uvádí, jak z obsahu spisu vyplynulo, že konkurz na majetek stěžovatele byl zrušen [usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2004, č. j. 52K 80/97- 308 (č.l. 27)]. Argumentace judikaturou Nejvyššího soudu ČR nebyla shledána případnou.
Vzhledem k tomu, že dle Ústavního soudu nedošlo postupem obecných soudů ke stěžovatelem namítanému porušení základního práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy, Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 23. ledna 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu