Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 488/06 ECLI:CZ:US:2007:3.US.488.06 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming property rights violation due to lack of legal title.

Numero d'incarto III.ÚS 488/06
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint against lower court rulings regarding her property rights. The applicant argued that courts failed to address the substantive issue of a restitution claim and improperly favored the state without legal basis. The court rejected this, noting the lower courts correctly determined that no legal title existed to establish ownership.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court must dismiss a complaint if the applicant lacks a legal basis for the claimed right, as courts cannot constitutionally create property rights where none exist.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal property rights establishment legal title requirement restitution claim failure Constitutional Court jurisdiction

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) občanského soudního řádu
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, avšak Nejvyšší soud je pro nepřípustnost podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o.
§ 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 31. ledna 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. N., zastoupené JUDr. Miroslavem Novým, advokátem v Praze 2, Šumavská 22, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 4. 2006, čj. 22 Cdo 1711/2005-109, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2004, čj. 11 Co 78/2004-75, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 12. 2003, čj. 11 C 51/2003-50, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 20. 6. 2006 napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená soudní rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti České republice - Ministerstvu financí, na jejímž základě se stěžovatelka domáhala určení svého vlastnického práva k pozemku p. č. 526/3, blíže specifikovanému ve výroku I. tohoto rozsudku. K odvolání stěžovatelky pak Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně (ve spojení s usnesením ze dne 7. 1. 2004) rozsudkem napadeným touto ústavní stížností potvrdil. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, avšak Nejvyšší soud je pro nepřípustnost podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") usnesením rovněž napadeným touto ústavní stížností odmítl, když dospěl k závěru, že není naplněna ani podmínka jeho přípustnosti podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že na základě dohody o vydání věci ze dne 1. 7. 1993, kterou byl vypořádán restituční nárok, nabyla její matka pozemek (p. č. 516/1) a na něm postavené budovy. Poté tyto nemovitosti darovací smlouvou převedla na stěžovatelku. Později bylo zjištěno, že část vydaných budov leží na sousedním pozemku (p. č. 516/2), který vydán nebyl. Došlo k tomu tak, že původně předkové stěžovatelky vlastnili pozemek p. č. 516, ten byl v době nesvobody rozdělen na dva shora označené pozemky, avšak hranice těchto pozemků nerespektovala zastavení budovami, které tvořily jeden celek. To stěžovatelka označuje za katastrální chybu a za právní vadu vydávaných nemovitostí, přičemž Fondu národního majetku (jako povinné osobě) vytýká pochybení při jejich vydávání. Vzhledem k tomu, že vzniklý stav stěžovatelce působí praktické obtíže a je v rozporu s principem právní jistoty, domáhala se určení svého vlastnického práva k pozemku, jenž je zastavěn budovou v jejím vlastnictví (a který byl geometrickým plánem vyčleněn z pozemku p. č. 516/2 a označen p. č. 516/3). Postup soudů, které jí nevyhověly, pokládá stěžovatelka za vadný a jejich rozhodnutí za zmatečná, což zdůvodňuje tím, že nebylo rozhodnuto o podstatě sporu, že nešlo o nalézání práva, ale o formální obhajobu "nepochopitelného a dobrým mravům se příčícího stavu", kdy stát majetek vyvlastnil a poté jej vydal s vadami. Stěžovatelka v podstatě setrvává na svém názoru, který uplatnila již v řízení před obecnými soudy, tedy že v její věci jde o nápravu "právní vady", která vznikla v rámci restitučního řízení. K porušení shora uvedených ústavně zaručených práv mělo dojít tím, že soudy zvýhodnily stát jako vlastníka předmětného pozemku, že stěžovatelku jako vlastníka omezily bez opory v zákoně a bez náhrady a že došlo k nesprávnému výkladu hmotněprávních a procesněprávních předpisů. Vzhledem k tomu stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se závěry obecných soudů. Jak ale patrno z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí, tyto se věcí řádně zabývaly, přičemž se nelze ztotožnit s názorem stěžovatelky, že by jim unikla podstata sporu či že by se s jejími námitkami dostatečně nevypořádaly. Naopak pečlivě a konzistentně zdůvodnily, proč její námitky pokládají za irelevantní, a toto vyplývá i z jejich závěru (zcela správného), že nelze vlastnictví předmětného pozemku ve prospěch stěžovatelky určit, jestliže stěžovatelce nesvědčí žádný právní titul. Ostatně ani sama stěžovatelka v ústavní stížnosti neoznačuje, o jaké zákonné ustanovení, na jehož základě by její vlastnické právo mělo vzniknout, svůj požadavek opírá, tedy až na § 3 odst. 1 občanského zákoníku, ovšem i v tomto ohledu obecné soudy objasnily, proč postup podle tohoto ustanovení možný není. Z těchto důvodů bylo nutno tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny jako nedůvodné odmítnout. Pokud se stěžovatelka dovolává čl. 11 Listiny, činí tak rovněž nedůvodně, neboť tohoto ustanovení se lze - s eventuálním úspěchem - dovolávat v případě, že by šlo o vlastnické právo již založené (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994,

sp. zn. III. ÚS 23/93

, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 1, č. 5). Stěžovatelka tuto skutečnost netvrdí, a naopak se domáhá toho, aby její vlastnické právo bylo ve své podstatě rozhodnutím soudu konstituováno. Jde-li o tvrzené omezení vlastnického práva stěžovatelky, toto nevzniká napadenými soudními rozhodnutími, ale plyne z vlastnického práva jiného (zde státu) k pozemku, na kterém se část budovy ve vlastnictví stěžovatelky nachází.

S ohledem na to byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. ledna 2007