Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 757/06 ECLI:CZ:US:2007:4.US.757.06 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses complaint claiming fair trial rights violated by witness testimony in criminal proceedings.

Numero d'incarto IV.ÚS 757/06
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by an individual against lower court rulings regarding a witness's testimony. The complainant argued that the courts failed to protect his personality rights against false testimony, claiming this violated fair trial guarantees. The Court determined that the lower courts correctly applied legal standards, concluding that the witness's testimony did not constitute an excessive violation of the complainant's rights.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 126 odst. 2 o. s. ř.; § 13 občanského zákoníku; While witness testimony may infringe personality rights, such infringement is justified if it remains within the bounds of the testimony's purpose and democratic society interests, and does not constitute an excessive violation.

Parole chiave

Generato dall'IA
witness testimony personality rights fair trial rights excessive violation constitutional complaint criminal proceedings proportionality test

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 126 odst. 2 o. s. ř.
Stěžovatel argumentuje ustanovením § 126 odst. 2 o. s. ř., které dle jeho názoru závěr obecných soudů vyvrací.
§ 13 občanského zákoníku
čl. 38 odst. 2 Listiny
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 1.12.2006 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.
čl. 6 odst. 1 Úmluva
čl. 10 odst. 1 Listiny
1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách (dále jen "Úmluva"), dále jeho právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochranu jeho jména dle čl. 10 odst. 1 Listiny, právo na respektování jeho soukromého a rodinného života dle čl.
čl. 8 odst. 1 Úmluva
čl. 13 Úmluva
čl. 83 Ústavy
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud, nenaleznuv v napadených rozhodnutích porušení stěžovatelových práv a svobod, ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 11. ledna 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. M. H., zastoupeného JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem, Advokátní kancelář v Praze 4, Na Zámecké 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.9.2006, č.j. 30 Cdo 2218/2006-88, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21.3.2006, č.j. 1 Co 362/2005-72, a rozsudku Krajského soudu v Hradce Králové ze dne 19.7.2005, č.j. 16 C 22/2005-37, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 1.12.2006 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách (dále jen "Úmluva"), dále jeho právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochranu jeho jména dle čl. 10 odst. 1 Listiny, právo na respektování jeho soukromého a rodinného života dle čl. 8 odst. 1 Úmluvy a právo na účinný prostředek nápravy garantovaný čl. 13 Úmluvy.

Obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy všech instancí, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nesouhlasí s názorem obecných soudů spočívajícím v tom, že o zásah do osobnosti fyzické osoby nejde mimo jiné tehdy, když k němu došlo v rámci výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, popř. kde jiný subjekt plnil právní povinnost, kterou mu uložil zákon. Sem je třeba řadit i výkon svědecké povinnosti. Stěžovatel argumentuje ustanovením § 126 odst. 2 o. s. ř., které dle jeho názoru závěr obecných soudů vyvrací. Sám zákonodárce zakotvením tohoto ustanovení předpokládal, že svědci nemluví vždy pravdu. Chránit své právo na ochranu osobnosti proti křivé výpovědi svědka prostřednictvím upozornění orgánů činných v trestním řízení se zdá stěžovateli neúčelné a bezvýznamné. Tím, že se obecné soudy odmítly zabývat na základě shora uvedeného právního názoru meritem věci, došlo dle názoru stěžovatele k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, neboť mu bylo odepřeno jeho právo na přístup k soudu.

Ústavní soud poté, co zhodnotil skutkovou a právní stránku věci, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí nebo čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví a že není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva; to však není případ stěžovatele.

Ústavní soud byl postaven před ústavně právní otázku, zda je možné, aby svědek při výkonu své zákonem uložené povinnosti porušil právo na ochranu osobnosti třetí osoby, a jestliže ano, zda k porušení práva došlo v případě stěžovatele.

Obdobnou otázkou se již Ústavní soud zabýval v nálezu

sp. zn. I. ÚS 310/05

, dostupném na www.judikatura.cz. V uvedeném nálezu dospěl Ústavní soud mimo jiné k závěru, že nemůže být, z ústavněprávního hlediska, správný závěr, podle něhož ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu, způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 13 občanského zákoníku, nemůže dojít, pokud byla plněna právní povinnost uložená zákonem.

Vzhledem k tomuto závěru lze obecně konstatovat, že může dojít k porušení práva na ochranu osobnosti i prostřednictvím svědecké výpovědi, jestliže budou překročeny její meze stanovené účelem svědecké výpovědi a zájmy demokratické společnosti. Zároveň je však třeba zdůraznit, že půjde o případy výjimečné, excesivní. Po tomto obecném zjištění musel Ústavní soud přistoupit k přezkumu napadených rozhodnutí ve vztahu k případu stěžovatele.

Zejména z usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že se obecné soudy zabývaly úvahami, zda došlo k excesu z výkonu povinností svědka. Nejvyšší soud s použitím doktrinální literatury výslovně uvedl, že pokud skutečně dojde k zásahu do osobnosti fyzické osoby v souvislosti s výpovědí svědka, zůstane takovýto zásah oprávněným tehdy, jestliže se stal přiměřeným způsobem a zároveň není-li v rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti za všech okolností bezpodmínečně trvat.

Ze shora uvedeného resultuje, že obecné soudy hodnotily stěžovatelův případ z pohledu shora uvedených ústavněkonformních kritérií a dospěly k závěru, že se v projednávaném případě o exces z výkonu zákonem uložené povinnosti nejedná.

Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, znamená, že je jednotlivci zajišťováno právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Postupoval-li soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, a svůj postup řádně odůvodnil, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Ústavní soud je tedy jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) oprávněn, ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyly porušeny ústavně zaručené základní práva nebo svobody stěžovatele; vybočení z takto naznačených kautel ústavnosti však shledáno nebylo.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud, nenaleznuv v napadených rozhodnutích porušení stěžovatelových práv a svobod, ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. ledna 2007

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu