Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding property rights and due process in civil proceedings. The court finds no violation of fundamental rights. The Supreme Court's reasoning was sufficient and justified. The applicant's claim was rejected as clearly unfounded.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by the applicant against the Supreme Court's decision. The applicant argued that his fundamental rights under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms and the Constitution were violated due to an unfair judgment regarding property ownership. The court determined that the Supreme Court thoroughly justified its decision, explaining why the agent's act was ratified by the principal despite exceeding her authority, thus rendering the complaint clearly unfounded.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.; A constitutional complaint is rejected as clearly unfounded when the Supreme Court's decision provides a complete and sufficient legal justification for its ruling, thereby precluding a finding of a violation of fundamental rights.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 11. prosince 2006 v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické, ve věci navrhovatele Ing. Š. S., zastoupeného JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem 280 02 Kolín, Politických vězňů 98, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 8. 2006 sp. zn. 30 Cdo 293/2006, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel se domáhal zrušení výše citovaného rozhodnutí s tím, že podle jeho přesvědčení rozsudkem Nejvyššího soudu, ve spojení s rozsudky soudu II. a I. stupně, byla porušena základní práva zaručená mu čl. 11 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Uvedl, že rozsudek Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo zamítnuto jeho dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu, považuje za rozhodnutí extrémně nespravedlivé, když z provedených důkazů bylo zjištěno předkročení plné moci zmocněnou osobou při úkonu, na základě kterého došlo k převodu nemovitostí. Z uvedených důvodů se jako nástupce zemřelé domáhal u soudu určení vlastnického práva k nemovitostem, které nebyly dle jeho názoru převedeny platně, a tedy v den smrti zůstavitelky, tj. dne 19. 2. 1990, byla tato jejich vlastnicí. Poněvadž soudy dovodily, že sama zůstavitelka svou vůli k uzavření smlouvy kupní a darovací ohledně nemovitostí svobodně a srozumitelně projevila, byla žaloba zamítnuta, Nejvyšší soud pak jeho dovolání proti rozsudku odvolacího soudu zamítl.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu stížností napadeného rozsudku Nejvyššího soudu zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, shledán nebyl. Jmenovaný soud přezkoumal dovolání směřující proti rozsudku soudu II. stupně, obsahující tvrzení, že je přípustné podle § 241a odst. 2 písm. b) obč. soudního řádu a s poukazem na to, že odvolací soud v dané věci zaujal ve svých rozhodnutích dva zcela odlišné právní názory pak i podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 obč. soudního řádu, neboť se v rozhodnutích jedná o otázku, která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně a v předmětné věci odvolací soud řešil právní otázku platnosti kupní a darovací smlouvy v rozporu s hmotným právem. V odůvodnění rozsudku, kterým bylo přípustné dovolání zamítnuto pro jeho neopodstatněnost, Nejvyšší soud vyčerpávajícím způsobem vyložil, proč shledal napadený rozsudek odvolacího soudu správným - bylo prokázáno, že zmocněnkyně při uzavírání darovací smlouvy o převodu pozemků ze dne 8. 4. 1975 sice jednala nad rámec plné moci, udělené jí dne 5. 4. 1975 zmocnitelkou (zemřelou 19. 2. 1990), tato však k učiněnému právnímu úkonu neoznámila svůj nesouhlas, čímž tak překročení plné moci schválila (§ 25 obč. zákona, ve znění do provedení novely obč. zákona, tj. do dne účinnosti zák. č. 509/1991 Sb.) a předmětnou darovací smlouvu tak za neplatnou nelze považovat. Na obsah odůvodnění rozsudku dovolacího soudu lze v dalším zcela odkázat.
Pro výše uvedené byl návrh shledán zjevně neopodstatněným a v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2006