Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 699/06 ECLI:CZ:US:2006:4.US.699.06 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial and evidence evaluation violations in criminal case.

Numero d'incarto IV.ÚS 699/06
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint against a criminal conviction for embezzlement. The applicant argued that lower courts improperly evaluated evidence and violated the principle of 'in dubio pro reo' by convicting him on partial charges. The court determined that the applicant's claims were merely factual disputes lacking legal relevance, as the Constitutional Court does not act as a second instance for reviewing evidence assessment.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court dismisses complaints based on factual disputes regarding evidence evaluation when the applicant fails to demonstrate a violation of constitutional principles or the absence of a rational basis for the court's findings.

Parole chiave

Generato dall'IA
Constitutional Court criminal conviction evidence evaluation in dubio pro reo factual dispute constitutional complaint rational basis

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. řádu
V trestní věci stěžovatele došlo v záhlaví uvedeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. řádu ke zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14.
§ 259 odst. 3 písm. a), b) tr. řádu
§ 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.
§ 226 písm. a) tr. řádu
Rovněž mu uložil blíže specifikovaný trest zákazu činnosti na dobu tří roků, současně rozhodl o uplatněném nároku na náhradu škody a dále ve vymezeném rozsahu stěžovatele obžaloby, takto ve vztahu ke stíhaným dílčím útokům, podle § 226 písm. a) tr. řádu zprostil.
čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
Tvrdil, že se jím cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech, jmenovitě potom v právu zakotveném v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dle něhož nesmí být nikdo stíhán jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR
čl. 83 Ústavy ČR
Námitky stěžovatele pod aspektem výše uvedeného mají tak podobu pouhé skutkové polemiky, která, při chápání role Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), jenž není další odvolací instancí v systému obecného soudnictví (čl.
čl. 81 Ústavy ČR
čl. 91 Ústavy ČR
81, čl. 91 Ústavy ČR), nemá sama o sobě právní relevanci, jak se blíže z jeho dnes již ustálené (shora příkladmo vyjmenované) judikatury podává.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 4. prosince 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické, ve věci navrhovatele J. H., zastoupeného JUDr. Irenou Wenzlovou, advokátkou se sídlem Sovova 709/5, 412 01 Litoměřice, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2006 sp. zn. 5 To 32/2006 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. prosince 2005 sp. zn. 1 T 116/2000, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění :

V trestní věci stěžovatele došlo v záhlaví uvedeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. řádu ke zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. prosince 2005 sp. zn. 1 T 116/2000. Odvolací soud nově rozhodl [§ 259 odst. 3 písm. a), b) tr. řádu] tak, že pro ve výroku blíže popsané jednání stěžovatele [spočívající v přisvojení si finančních částek určených na finanční dary (odměny) policistům cizinecké policie a pasové služby jemu podřízených odborů] shledal tohoto vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb.; pročež ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem výkonu trestu na dobu trvání tří roků. Rovněž mu uložil blíže specifikovaný trest zákazu činnosti na dobu tří roků, současně rozhodl o uplatněném nároku na náhradu škody a dále ve vymezeném rozsahu stěžovatele obžaloby, takto ve vztahu ke stíhaným dílčím útokům, podle § 226 písm. a) tr. řádu zprostil.

Citované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze stěžovatel napadl ústavní stížností. Tvrdil, že se jím cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech, jmenovitě potom v právu zakotveném v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dle něhož nesmí být nikdo stíhán jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.

Svou argumentaci založil stěžovatel na námitkách skutkového charakteru, tedy tvrzení o tom, že ze strany obecných soudů byly nesprávným způsobem hodnoceny ve věci provedené důkazy, když z pohledu stěžovatele měly být hodnoceny odlišně, v souladu s náhledem jím předestřeným, v důsledku čehož, jak v odůvodnění návrhu uvádí, došlo takto k porušení zásady "in dubio pro reo". Stěžovatel má za to, že důkazní síla některých důkazních prostředků byla "zlehčena", některé že byly naopak "přeceněny" a že konsekvencí toho je nesprávný, dle jeho nazírání z ústavních kautel vykračující úsudek obecných soudů o tom, že provedené důkazní prostředky ve svém souhrnu jeho obhajobu vyvrátily. S odkazem na takto formulované a v naraci návrhu podrobně rozvedené stížnostní body domáhal se posléze stěžovatel, aby Ústavní soud rozhodnutí v záhlaví označené nálezem zrušil.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Ze stabilizované rozhodovací praxe se podává, že Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy z pozice orgánu další odvolací instance, neboť tato pravomoc mu nepřísluší (čl. 83 Ústavy). V oblasti jimi realizovaného zjišťování skutkového stavu je povolán z pohledu práva ústavního korigovat pouze nejextrémnější excesy. V uvedeném rámci takto vyčlenil případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (nálezy

sp. zn. IV. ÚS 570/03

,

III. ÚS 177/04

,

III. ÚS 501/04

,

II. ÚS 418/03

a další).

Vycházeje z uvedeného, nutno říci, že v trestní věci stěžovatele zásah do práv, jichž se dovolával, shledán nebyl. Rozsudek odvolacího soudu je dostatečně a především logicky konzistentním způsobem odůvodněn, přičemž Vrchní soud v Praze se v něm ve shodě s imperativem plynoucím z § 125 odst. 1 tr. řádu s důkazní situací v rámci argumentačního pole vymezeného provedenými důkazními prostředky řádně vypořádal. V nezbytném rozsahu a racionálně logickým způsobem reagoval i na výtky stěžovatele. Za tohoto zjištění ve vztahu k jeho stížnostním námitkám postačí na odůvodnění napadeného rozsudku jako výraz nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) odkázat, když pro adekvátnost tohoto odůvodnění, posuzováno z hledisek ústavnosti, bylo by lze jinak stran úsudku o jeho ústavní souladnosti pouze parafrázovat v konkrétnostech argumentaci v něm dostatečným způsobem vyloženou.

Hodnocení důkazů v předmětné trestní věci tedy není dle přesvědčení Ústavního soudu poznamenáno prvkem libovůle v důsledku absence akceptovatelného racionálního základu (nálezy

sp. zn. III. ÚS 501/04

,

I. ÚS 481/04

,

III. ÚS 499/04

,

I. ÚS 191/05

).

Proto i výtce neaplikace zásady in dubio reo stěžovatelem vznesené v tomto kontextu třeba upřít důvodnost. To jednak pro zproštění obžaloby ve vztahu k nikoliv zanedbatelné části dílčích útoků odvolacím soudem (str. 10-13 rozsudku) právě a výlučně pro důsledky z ní plynoucí (str. 15-18, 24, 25 tamtéž), když závěrem svých úvah v tomto ohledu Vrchní soud v Praze, vycházeje z její podstaty (účelu a smyslu), výslovně uvedl, že "ke zcela jednoznačnému závěru o vině obžalovaného naopak dospět nelze, byť trvá vysoká pravděpodobnost, že se obžalovaný dopustil trestné činnosti v celém rozsahu". Ani stran odsouzených dílčích útoků nelze stěžovateli se zřetelem k této námitce přisvědčit; zde pro absenci pochybností, pro něž neměl, jak se podává z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, ve svém úsudku podklad pro užití zásady in dubio pro reo (k tomuto srov. např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 154/02

, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení, Sv. 28, č. 37). Pro úplnost se dále dodává, že Vrchní soud v Praze rovněž řádně zohlednil stěžovatelem nezaviněnou nepřiměřenou délku řízení, a to ve shodě (ač to ve svém odůvodnění výslovně neuvádí) s judikaturou Ústavního soudu v rámci úvah o ukládáni trestu (str. 15, 26 rozsudku; srov. nálezy

sp. zn. I. ÚS 554/04

,

II. ÚS 535/03

).

Námitky stěžovatele pod aspektem výše uvedeného mají tak podobu pouhé skutkové polemiky, která, při chápání role Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), jenž není další odvolací instancí v systému obecného soudnictví (čl. 81, čl. 91 Ústavy ČR), nemá sama o sobě právní relevanci, jak se blíže z jeho dnes již ustálené (shora příkladmo vyjmenované) judikatury podává.

Z vyložených důvodů byl posouzen návrh stěžovatele na zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2006 sp. zn. 5 To 32/2006 z pohledu ústavních kautel jako zjevně neopodstatněný a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Odmítnutím návrhu na zrušení rozsudku soudu II. stupně pro zjevnou neopodstatněnost jsou rovněž dány důvody pro odmítnutí stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost i proti jemu předcházejícímu rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. prosince 2005 sp. zn. 1 T 116/2000 [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Ústavní přezkum rozhodnutí nalézacího soudu by byl v předmětné věci možný toliko v případě kasace rozhodnutí vrchního soudu a tím založeným obnovením jeho platnosti.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. prosince 2006