Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 49/06 ECLI:CZ:US:2006:4.US.49.06 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal over concurrent eviction proceedings between same landlord and tenant.

Numero d'incarto IV.ÚS 49/06
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the Prague City Council's constitutional complaint against a district court decision. The council argued that the lower court violated fair process rights by annulling a first-instance judgment while two non-concurrent eviction proceedings remained active. The court found the complaint clearly unfounded, noting that general courts retain the authority to manage procedural conflicts between ongoing cases involving the same parties.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as clearly unfounded when it finds no violation of fundamental rights, even if multiple proceedings exist between the same parties.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint procedural conflict eviction proceedings fair process rights concurrent litigation landlord tenant dispute unfounded complaint

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti kterou podalo Hlavní město Praha, IČ 000 64 581, se sídlem Praha 1, Mariánské nám. 2, právně zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, Štěpánská 20, směřující proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2005, č.j. 13 Co 376/2005-76, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Dále mělo dojít k porušení práva podle čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy ČR.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. června 1998, č.j. 23 C 161/1996-39, soud přivolil k stěžovatelky výpovědi z nájmu bytu obývaného žalovaným J. Š. Shora napadeným usnesením Městského soudu v Praze byl tento rozsudek zrušen a věc byla tomuto soudu vrácen k dalšímu řízení.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvého stupně, když dospěl z závěru, že rozsudek byl vydán přestože existovala překážka věci zahájené, konkrétně řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 401/93. Stěžovatelka namítala, že takové rozhodnutí není správné, neboť řízení, které mělo být onou překážkou, bylo zastaveno již dne 5. srpna 1995, tedy před podáním žaloby ve věci vedené pod sp. zn. 23 C 161/96. S ohledem na zastavení věci tedy neexistuje ani překážka věci rozsouzené. Navíc věc sp. zn. 30 C 401/93 byla vedená mezi Magistrátem hlavního města Prahy, který nemá právní subjektivitu, a žalovaným. V takovém případě tedy není možno považovat uvedená řízení za řízení probíhající mezi týmiž subjekty.

Podle stěžovatelky tak Městský soud v Praze svým postupem nejednal v souladu s pozitivním právem, a znemožnil stěžovatelce výkon jejího vlastnického práva zaručeného Listinou. Proto stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí i s obsahem připojených spisů Obvodního soudu pro Prahu 1, vedených pod sp. zn. 30 C 401/93 a sp. zn. 23 C 161/96, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 30 C 401/93 Ústavní soud zjistil, že Magistrát hlavního města Prahy se žalobou ze dne 23. července 1993, domáhal přivolaní soudu k výpovědi z nájmu služebního bytu v jeho vlastnictví, který obývá žalovaný J. Š. Řízení v této věci bylo usnesením ze dne 28. června 1995, č.j. 30 C 401/93-12, zastaveno pro nesplnění aktivní legitimace žalobce. V tomto usnesení však došlo k chybě, když v jeho záhlaví bylo jako předmět řízení uvedeno: "... o zaplacení částky 12.303,42 Kč s přísl. ...", namísto přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu. Současně byl v tomto usnesení nesprávně označen žalovaný (J. Š.).

Ve vztahu k předmětnému bytu podala stěžovatelka žalobu dne 6. září 1996, kterou žádala o přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu. Tato žaloba byla rozsudkem ze dne 5. června 1997, č.j. 23 C 161/96-21, zamítnuta pro nesrovnalosti týkající se specifikace bytu, resp. jeho podlahové výměry. O odvolání stěžovatelky - Hlavního města Prahy, rozhodl Městský soud v Praze tak, že usnesením ze dne 8. ledna 1998, č.j. 21 Co 464/97-36, rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc vrátil k novému projednání. Následně rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 16. června 1998, č.j. 23 C 161/96-39, tak, že žalobě vyhověl. Žalovaný, kterému byl tento rozsudek doručen teprve dne 8. března 2001, jej napadl odvoláním. Usnesením ze dne 7. února 2005, č.j. 23 C 161/96-48, bylo žalovanému uloženo, aby upřesnil své odvolací důvody.

Mezitím (21. července 2005) došlo k doručení zastavovacího usnesení ze dne 28. června 1995, č.j. 30 C 401/93-12, ve znění opravného usnesení ze dne 17. června 2005, č.j. 30 C 401/93-19, kterým bylo napraveno nesprávné označení žalovaného J. Š., avšak vadné označení předmětu řízení bylo ponecháno. Stěžovatel tato usnesení napadl odvoláním, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. října 2005, č.j. 14 Co 541/2005-24, tak, že obě napadená usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.

Po požadovaném doplnění odvolání proti rozsudku ze dne 16. června 1998, č.j. 23 C 161/96-39 žalovaným J. Š., rozhodl Městský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 31. října 2005, č.j. 13 Co 376/2005-76, kterým rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Na základě uvedených skutečností Ústavní soud konstatuje, že v tuto chvíli existují dvě neukončená řízení vedená u Obvodního soudu pro Prahu 1, týkající se přivolení soudu k výpovědi z nájmu služebního bytu obývaného žalovaným J. Š. V jednom případě se za vlastníka bytu považuje Magistrát hlavního města Prahy (sp. zn. 30 C 401/93), ve druhém případě stěžovatelka - Hlavní město Praha (sp. zn. 23 C 161/96).

Usnesení napadené v ústavní stížnosti vydal Městský soud v Praze právě s přihlédnutím ke shora popsaným okolnostem. Pokud stěžovatelka namítala, že obě řízení neprobíhají mezi shodnými účastníky, konstatuje Ústavní soud, že zodpovězení této otázky je úkolem obecných soudů.

V postupu Městského soudu v Praze proto Ústavní soud neshledal namítaná porušení základních práv stěžovatelky na spravedlivý proces a na ochranu vlastnického práva, když stěžovatelka má v řízení před obecnými soudy, která nejsou doposud pravomocně skončena, možnost obrany svých práv.

Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že délku obou řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu nelze považovat za přiměřenou, zejména pokud rozhodnutí o zastavení řízení nebylo žalovanému J. Š. doručeno po dobu mnoha let. Ani z ústavní stížnosti ani ze spisů obecného soudu však není patrné, že by se stěžovatelka alespoň pokusila svá práva střežit.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. listopadu 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu