Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 677/06 ECLI:CZ:US:2006:3.US.677.06 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal as manifestly unfounded due to lack of constitutional conflict.

Numero d'incarto III.ÚS 677/06
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint without a hearing, ruling it manifestly unfounded. The applicant challenged administrative decisions ordering the suspension and demolition of a building, arguing violations of fundamental rights and procedural fairness. The court rejected the appeal because the lower administrative courts fully addressed the applicant's arguments in a constitutionally compliant manner, and the Constitutional Court lacks jurisdiction to re-examine simple legal interpretations.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as manifestly unfounded if no doubt exists regarding the constitutional conformity of the challenged decisions, reserving its role for protecting fundamental rights rather than reviewing ordinary legal application.

Parole chiave

Generato dall'IA
manifestly unfounded constitutional complaint administrative law constitutional conformity manifestly unfounded appeal jurisdictional limits fundamental rights

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", návrhy zjevně neopodstatněné.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 16. listopadu 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. R. V., zastoupeného JUDr. Richardem Gürlichem, Ph.D., advokátem v Praze 1, Politických vězňů 19, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. května 2006, čj. 6 As 46/2004-64, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2004, čj. 38 Ca 706/2002-34, rozhodnutí odboru výstavby Magistrátu hlavního města Prahy, ze dne 18. července 2002, čj. MHMP-97410/2001/VYS/Pi, rozhodnutí odboru výstavby Úřadu městské části Praha 6, ze dne 13. června 2001, čj. 2580/1/P 32 Lib/01-Mt, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. května 2006, čj. 6 As 30/2004-127, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2003, čj. 38 Ca 667/2002-74, rozhodnutí odboru výstavby Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 25. června 2002, čj. MHMP-167681/2001/Vys/Ja, a rozhodnutí odboru výstavby Úřadu městské části Praha 6 ze dne 13. září 2001, čj. 2580/7/P 32 Lib/01-Mt, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu čj. 6 As 46/2004-64 byla ukončena věc, v níž stěžovatel neuspěl se svou žalobou proti rozhodnutí správních úřadů, kterými bylo podle § 102 odst. 2 stavebního zákona nařízeno stěžovateli jako vlastníku pozemku zastavení veškerých stavebních prací na tomto pozemku, a to ihned. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu čj. 6 As 30/2004-127 byla ukončena věc, v níž stěžovatel neuspěl se svou žalobou proti rozhodnutí, kterým stěžovateli správní úřady nařídily podle § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona odstranit stavbu postavenou bez stavebního povolení do tří měsíců od nabytí právní moci rozhodnutí.

Stěžovatel ve své obsáhlé stížnosti argumentuje porušením čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva", a čl. 1 Dodatkového protokolu Úmluvy. Stěžovatel sumarizuje procesní historii případu a upozorňuje, že stavbu prováděl legálně, když mu svědčila fikce souhlasného rozhodnutí v situaci, kdy příslušný stavební úřad o jeho ohlášení nijak nerozhodl. Teprve později stavební úřad změnil své rozhodnutí, přikázal zastavení stavby, a posléze její odstranění. Stěžovatel polemizuje se skutkovými zjištěními stavebního úřadu a cituje některé vysoce obecné právní věty obsažené v judikatuře Ústavního soudu.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě napadených rozhodnutí. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručeného ústavním pořádkem ČR (srov. již nález

sp. zn. I. ÚS 68/93

, Sb.n.u.ÚS, sv. 1, str. 123).

Obě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se plně a ústavně-konformně vypořádávají se všemi námitkami stěžovatele. Totéž platí o napadených rozhodnutích Městského soudu v Praze. V této souvislosti je třeba zdůraznit základní rozhraničení pravomocí Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu (srov. k tomu např. usnesení

sp. zn. III. ÚS 219/04

, Sb.n.u.ÚS, sv. 33, str. 591). Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud se týče výkladu jednoduchého práva, naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod a zachovávat kautely ústavně-konformního výkladu právních předpisů (srov. k tomu v literatuře např. Šimíček V., Imperativ ústavně-konformní interpretace a aplikace právních předpisů, Právník, sv. 138, č. 12/1999, str. 1081 a násl.). Vyjádřeno jinými slovy, ani Nejvyšší správní soud, ani jiné správní soudy, nejsou nikterak vyvázány z imperativu plynoucího z čl. 4 Ústavy ČR. Tomuto úkolu jak Nejvyšší správní soud, tak Městský soud v Praze, podle názoru Ústavního soudu, plně dostály, a proto postačí na obě rozhodnutí jen odkázat. Ústavnímu soudu nepřísluší detailně přezkoumávat právní ani skutkové závěry správních soudů, natož snad dokonce správních úřadů, jak se snaží Ústavnímu soudu stěžovatel předestřít.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. listopadu 2006