Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding civil court interpretation of investment fund law.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by an investor against a Supreme Court ruling that dismissed his claim for damages. The investor argued that the appellate court incorrectly applied investment fund law regarding the valuation of shares after a trading suspension, while the court found its reasoning logical and consistent with legislative intent. The court held that the applicant failed to prove a violation of fundamental rights or an extreme deviation from legal standards, thus dismissing the complaint as clearly unfounded.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, pokud stěžovatel nedokáže prokázat zásah do ústavně zaručených práv nebo extrémní vybočení ze standardů právní aplikace.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. Č., zastoupeného Mgr. Janem Maršálem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 9. 2005, č.j. 9 Cmo 57/2005-73, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížnosti podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označený rozsudek Vrchního soudu v Praze.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2004, č.j. 36 Cm 211/2003-44, byla žalované Investiční kapitálové společnosti KB, a.s., uložena povinnost zaplatit žalobci (stěžovateli) z titulu náhrady škody podle § 373 a násl. obch. zák. 40.729,- Kč s příslušenstvím, a k odvolání žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem toto rozhodnutí změnil tak, že se žaloba stěžovatele zamítá.
Právní vztah mezi účastníky řízení před obecnými soudy má základ v rozhodné době účinném zákonu č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 248/1992 Sb."), a spor byl veden o důsledky jím zakotveného pozastavení odkupování podílových listů (§ 13 odst. 4); zatímco tímto zákonem bylo upraveno, za jakou cenu je investiční společnost povinna odkoupit podílové listy (totiž za "cenu stanovenou podle § 11 odst. 1 ke dni, kdy bylo obnoveno odkupování podílových listů"), není výslovné úpravy pro stanovení ceny podílových listů teprve vydávaných, jestliže v téže době došlo k připsání peněžních prostředků stěžovatele (6. 1. 2003). Žalovaná stanovila pro stěžovatele cenu platnou v době, kdy obchodování s podílovými listy bylo obnoveno (7. 1. 2003), zatímco stěžovatel trval na ceně před tímto pozastavením (31. 12. 2002); rozdíl v těchto cenách v neprospěch stěžovatele pak představuje podle jeho názoru škodu, již je mu povinna žalovaná uhradit (§ 373 a násl. obch. zák.).
Soud prvního stupně této argumentaci vyšel vstříc a žalobě stěžovatele vyhověl. Odvolací soud oproti tomu vycházel z jiného právního názoru; kromě odkazu na následnou právní úpravu, obsaženou v zákoně č. 189/2004 Sb., o kolektivním investování, dovodil - na základě další obšírné argumentace - že okamžik rozhodný pro stanovení ceny podílových listů vydávaných po obnovení jejich odkupování je nutno určit podle zásady vyjádřené v § 13 odst. 9 zákona č. 248/1992 Sb., tj. jako v případě odkupování podílových listů dříve vydaných. Co do tvrzení stěžovatele, že se řídil mylnou informací zaměstnankyně žalovaného (o ceně podílových listů), odvolací soud uzavřel, že tato okolnost nemohla - i kdyby byla prokázána - mít relevantní příčinnou souvislost se stěžovatelem tvrzenou škodou.
Stěžovatel v ústavní stížnosti těmto závěrům odvolacího oponuje, a tvrdí, že jimi bylo dotčeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu výše uvedených ustanovení Listiny a Ústavy.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z výše uvedeného je zjevné, že těžiště posuzovaného sporu spočívá výlučně v rovině právního posouzení věci, jmenovitě posouzení otázky stanovení ceny podílových listů v době pozastavení jejich odkupování a vlivu případné nesprávné informace o této ceně, jíž se mělo stěžovateli dostat
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Tyto podmínky v dané věci splněny nejsou.
Stěžovatel netvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu v jeho věci představuje excesivní vybočení ze stabilizovaných výkladových standardů, a v podstatě se dožaduje, aby Ústavní soud nově (jinak, podle jeho názoru správně) rozhodl ve sporu, který před obecnými soudy zahájil. Tím však přisuzuje Ústavnímu soudu postavení, které mu z jeho ústavního zakotvení nepřísluší; k výkladu obecného práva jsou povolány soudy, a to aniž by samy byly vyvázány z respektu k principům ústavněprávního kontextu (čl. 4 Ústavy).
Ústavní stížností otevřený spor o právní posouzení dané věci se odbývá výlučně v mezích podústavního práva a jeho výkladu, a ústavněprávní roviny nedosahuje; v důsledku toho je ani z ní hodnotit nelze. Poukazy na (výše označené) články Listiny základních práv a svobod a Ústavy jsou nepřípadné a v nich zakotvená práva dotčena zjevně nebyla. Stěžovatel nepřípadně očekává, že se Ústavní soud v jeho věci chopí role další (běžné) přezkumné instance; Ústavnímu soudu však příslušelo se omezit na zjištění, že se mu dostalo korektního procesu, s jeho argumentací (opětovně předestřenou v ústavní stížnosti) se odvolací soud adekvátně vypořádal a své rozhodnutí též náležitě (logicky a srozumitelně) odůvodnil.
Výše uvedené podmínky, za kterých obecným soudem uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, tedy v dané věci splněny nejsou. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Nad rámec řečeného a bez ambice hodnotit věcnou správnost napadeného rozhodnutí pokládá Ústavní soud za vhodné uvést, že právní názory uplatněné v dané věci odvolacím soudem nemá za prima facie nesprávné ani z pohledu obecného práva; závěr, že i pro cenu při vydání podílových listů se uplatní stejná zásada jako při jejich odkoupení (při pozastavení odkupování), odvolací soud přiléhavě odůvodnil jak logicky tak účelovým kontextem, a za výstižný jest pokládat i odkaz na výslovné řešení rozhodné právní otázky právním předpisem pozdějším. Byť by otevřenou otázkou mohla být úvaha o důsledcích tvrzeně nesprávné informace zaměstnankyně žalovaného stěžovateli, ani její posouzení odvolacím soudem - ve smyslu nedostatku kauzální souvislosti k následku, jejž stěžovatel namítá - neotevírá prostor pro hodnocení z pozic ústavněprávních, neboť není posouzením "extrémně" nemožným.
Nelze ostatně nepřipomenout, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí (srov. § 237 odst. 2 písm. a/) přezkum rozhodnutí vydaných v druhé instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech
sp. zn. IV. ÚS 695/01
, sp.zn.
IV. ÚS 185/98
, sp.zn.
III. ÚS 200/05
, sp.zn.
IV. ÚS 8/01
,
II. ÚS 436/01
,
IV. ÚS 502/05
).
Za takové "extrémní" rozhodnutí však napadený rozsudek odvolacího soudu považovat - jak bylo dovozeno - samozřejmě nelze.
K věci se vyjádřil účastník řízení i soud prvního stupně, a z vlastní iniciativy též vedlejší účastník (žalovaný v původním řízení); jelikož Ústavní soud z těchto vyjádření nikterak nevycházel, a se zřetelem k tomu, že ústavní stížnost je nepřijatelnou, nebyla tato vyjádření předkládána ostatním účastníkům řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2006