Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding delayed appeal and judge change as non-constitutional violations.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the appellant against a district court's dismissal of his appeal. The appellant argued that the court violated his rights by rejecting a late appeal due to a corrected production number and by having a different judge decide the subsequent corrective ruling. The court found no violation of fundamental rights because the procedural delays were justified by legal corrections and the change of judge did not disrupt the court's schedule.
Regesto Legislator
Generato dall'IAZákon o Ústavním soudu; Listina základních práv a svobod: Ústavní soud nezasahuje do běžné zákonnosti, pokud obecné soudy řádně odůvodnily své rozhodnutí a nebylo prokázáno porušení ústavně zaručených základních práv ani svobod.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 21. listopadu 2006 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudkyň Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. U., zastoupeného JUDr. Tomášem Dvořáčkem, advokátem se sídlem AK Javornická 1560, Rychnov nad Kněžnou, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2006, sp. zn. 17 Co 240/2006 - 207, takto :
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění :
Včas zaslanou ústavní stížností splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že Městský soud v Praze porušil jeho základní práva garantovaná čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "MPOPP").
Výše citovaným usnesením odvolací soud ve výroku I. odmítl odvolání stěžovatele proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24.3.1997, č.j. 11 C 70/95 - 51, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba se žádostí, aby byl vedlejší účastník povinen vydat stěžovateli fotoaparát zn. Mamiya 645 Super s příslušenstvím oproti převzetí fotoaparátu zn. Nikkon F 70 s příslušenstvím, a kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 10.900,- Kč. Ve výroku II. pak odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil tím, že odvolání stěžovatele ze dne 15.5.2006 bylo podáno opožděně a neztotožnil se tak s tvrzeními stěžovatele, jež včasnost odvolání dovozoval z toho, že v důsledku vydání opravného usnesení soudu I. stupně ze dne 9.3.2006, kterým byl opraven výrok původního rozsudku o správné výrobní číslo fotoaparátu, mu běží nová lhůta k podání odvolání, a proto jej dle ust. § 218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. odmítl.
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti namítá, že odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení odvolacího soudu není pravdivé, objektivní a vydané v souladu se zákonem. Dále poukazuje na skutečnost, že byl zbavený svého zákonného soudce při rozhodování soudu I. stupně, neboť opravné usnesení ze dne 9.3.2006 rozhodoval jako soudce JUDr. Lubomír Novák a ne JUDr. Dagmar Křišťanová. Stěžovatel má tak za to, že tímto postupem obecné soudy porušily jeho základní právo na spravedlivé proces a právo na zákonného soudce, a proto navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem v záhlaví citované usnesení zrušil.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody. Ve svých rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva, sledujících určitý ústavně chráněný účel, či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30/6/2004,
sp. zn. III. ÚS 321/03
).
Ohledně námitky porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces spočívající ve vydání rozhodnutí obsahující odůvodnění, jež je nepravdivé, neobjektivní a v rozporu se zákonem, se Ústavní soud se stěžovatelem neztotožňuje, neboť takový zásah neshledal. Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím konstatuje, že obecný soud, jehož rozhodnutí bylo napadeno, věc po právní stránce hodnotil přiléhavě a v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jakož i právní normy aplikoval ústavně konformním způsobem, své rozhodnutí řádně odůvodnil a podrobně se v něm vypořádal s argumenty, které stěžovatel ve svém odvolání uvedl. Jeho postup nelze označit za svévolný a napadené rozhodnutí proto neporušilo základní práva stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti.
Co do stěžovatelem namítaného porušení práva na zákonného soudce spočívající v tom, že o opravném usnesení soudu I. stupně ze dne 9.3.2006 rozhodoval jiný soudce než ten, který rozhodoval o rozsudku ze dne 24.3.1997, Ústavní soud konstatuje, že ani zde stěžovatelem tvrzené porušení jeho základních práv a svobod neshledal, neboť stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak neprokázal, že by změna soudců byla jakkoli v rozporu s rozvrhem práce daného soudu. Stejně tak nelze přisvědčit argumentu stěžovatele týkajícího se chyby v poučení o dovolání v napadeném usnesení. Ústavní soud jej shledal správným, neboť lhůta k podání dovolání se řídí, dle přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. (bod 15 Hlavy I.), jež nabyl účinnosti dne 1.1.2003, procesními pravidly tehdejšího znění o.s.ř., kde lhůta k podání dovolání činila jeden měsíc, jak je v poučení napadeného usnesení správně uvedeno.
Další argumenty stěžovatele, o nichž má za to, že podporují jeho tvrzení o porušení čl. 36 Listiny, jsou v podstatě opakováním námitek, které uplatnil již v podaném odvolání a jimiž se odvolací soud zabýval ve svém rozhodnutí, které řádně odůvodnil. Samu okolnost, že těmto námitkám odvolací soud nepřisvědčil, nelze v žádném případě považovat za porušení práva na spravedlivý proces.
Z výše uvedeného je zřejmé, že nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele o zásahu do jeho základních práv garantovaných čl. 36 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 14 odst.1 MPOPP. Vzhledem k tomu Ústavní soud návrh stěžovatele dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2006
Jiří Nykodým
předseda senátu