Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 657/06 ECLI:CZ:US:2006:2.US.657.06 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding delayed appeal due to applicant's failure to notify absence.

Numero d'incarto II.ÚS 657/06
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint challenging lower court rulings on a bill of exchange dispute. The applicant argued that a ten-year delay in the proceedings violated her rights to a public hearing and equality before the law. The court held that the applicant, having received the payment order and raising objections, failed to notify the court of her prolonged absence, thus barring her from claiming procedural delays caused by her own inaction.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.: A constitutional complaint is inadmissible if the Constitutional Court finds that the applicant's failure to notify the court of her prolonged absence precludes her from claiming procedural delays caused by her own inaction.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal procedural delay bar failure to notify absence equality before law vigilantibus non dormientibus

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. J. S., zastoupené Mgr. Zuzanou Zientkovou, advokátkou Advokátní kanceláře Kausta & Zientková, se sídlem Čs. Legií 5, Ostrava, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. června 2006, č. j. 7 Cmo 147/2005-135, a rozsudku Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 22. ledna 1997, č. j. 23 Cm 190/96-31, za účasti 1) Vrchního soudu v Olomouci, a 2) Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Ing. M. S., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 2. října 2006 se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 22. ledna 1997, č. j. 23 Cm 190/96-31, kterým byl k námitkám stěžovatelky ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz vydaný tímtéž soudem dne 2. září 1996 pod sp. zn. 2 Sm 275/96, a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. června 2006, č. j. 7 Cmo 147/2005-135, kterým byl k odvolání stěžovatelky rozsudek soudu prvého stupně potvrzen. Tvrdí, že těmito rozsudky byla porušena její základní práva podle čl. 37 odst. 2, a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

V ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně popisuje závazkový vztah mezi ní a vedlejším účastníkem řízení z let 1991 až 1993, jakož i jeho konfliktní vyústění a vznik směnky ze dne 26. října 1993. Proti směnečnému platebnímu rozkazu vydanému Krajským obchodním soudem v Ostravě ze dne 2. září 2006, sp. zn. 2 Sm 275/96, podala námitky, v nichž argumentovala neexistencí jakékoliv pohledávky vedlejšího účastníka řízení vůči ní, a dále vynucením podepsání směnky násilím. O rozsudku ze dne 22. ledna 1997, kterým bylo o těchto námitkách negativně rozhodnuto, se dozvěděla až dne 4. září 2002 od soudního exekutora současně s tím, že na základě tohoto rozsudku byla proti ní zahájena usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. května 2002 exekuce. Proto jednak brojila proti nařízení exekuce a po nahlédnutí do soudního spisu, z něhož zjistila obsah rozsudku, podala dne 13. září 2004 odvolání. Toto odvolání bylo pro opožděnost odmítnuto usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. září 2004, které bylo k odvolání stěžovatelky změněno usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. listopadu 2005 tak, že se odvolání neodmítá. Stěžovatelka se tak osobně zúčastnila až dvou ústních jednání odvolacího soudu. Z toho dovozuje, že bylo porušeno její základní právo na veřejné ústní projednání věci bez průtahů, právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, jakož i její základní právo na rovnost v řízení. Nesouhlasí přitom s právními závěry rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvého stupně potvrzen, a to zejména se zamítnutím důkazů vztahujících se k její námitce existence vzájemné pohledávky. Závěr o neprojednatelnosti takovéto námitky podle ní nezohledňuje skutečnost, že nezavinila několikaleté průtahy v řízení, v důsledku nichž nemohla navrhnout svědky V.a H. O. a J. K., kteří v mezidobí zemřeli, jakož i přestupkový spis a zdravotní dokumentaci, které byly v mezidobí skartovány.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, jemuž nepřísluší zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů v případech porušení podústavního práva, které současně nepředstavuje porušení ústavně základních práv a svobod. Na druhou stranu ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod není vyhrazena pouze Ústavnímu soudu, ale jsou k ní povolány i obecné soudy (čl. 4 ve spojení s čl. 81 Ústavy České republiky). Proto i případná pochybení obecných soudů při řízení v určitém stupni mohou a mají být napravena při řízení ve vyšších stupních, aniž by v případě nápravy byl s ohledem na princip subsidiarity dán prostor ke kasační pravomoci Ústavního soudu. Se stěžovatelkou lze souhlasit v tom, že při řízení před soudem prvého stupně došlo k porušení jejího základního práva na projednání věci v její přítomnosti, tak aby se mohla vyjádřit ke všem prováděným důkazům a sama důkazy navrhovat. Toto pochybení však bylo napraveno v průběhu odvolacího řízení, kde se (jak sama uvádí) zúčastnila ústního jednání a navrhovala důkazy (jak správně uvádí odvolací soud na str. 4 rozsudku). Řádným posouzením těchto důkazních návrhů pak bylo učiněno zadost jejímu základnímu právu na rovnost v řízení. Z ústavněprávního pohledu přitom rozhodně nelze nic vytknout odmítnutí těch důkazních návrhů, které z povahy věci nemohou směřovat k relevantnímu napadení směnečného závazku, jak správně rozvádí odvolací soud na str. 3 a 4 rozsudku. Je tedy ústavně souladné, pokud obecný soud akceptuje provedení jen těch důkazů, které mohou sloužit objasnění skutkových okolností vymezených žalobním tvrzením a vyjádřením protistrany. V platném procesním rámci totiž není možné, aby se v důsledku jiných důkazních návrhů či skutkových tvrzení "rozmělnilo" řízení, neboť by to vedlo k naprosté neefektivnosti soudního řízení a v konečném důsledku i k porušování základních procesních práv.

Porušení práva na rovnost účastníků řízení přitom rozhodně nelze spatřovat v tom, že soud prvého stupně neověřoval dotazem na policejní orgán, zda se stěžovatelka v době doručování předvolání k ústnímu jednání a rozsudku nacházela v místě svého trvalého bydliště či nikoliv. Z tehdy platné právní úpravy ani z rozhodovací činnosti obecných soudů při její aplikaci, coby materiálního práva v širším smyslu, totiž nevyplývala povinnost soudu k takové aktivitě v případě aplikace fikce doručení. Taková aktivita by totiž přicházela v úvahu pouze v případě, kdy by pobyt stěžovatelky nebyl soudu znám. Z poštovní relace však evidentně nevyplývalo, že by se stěžovatelka odstěhovala z adresy (ze které předtím i poté se soudem komunikovala) neznámo kam. Z výpovědi svědkyně B. Š., slyšené v rámci řízení o odvolání proti usnesení o odmítnutí odvolání, vyplynula pouze dočasná (byť právně relevantní) nepřítomnost stěžovatelky na adrese svého trvalého bydliště.

Ze zásady vigilantibus, non dormientibus iura subveniunt (C. I. 7, 40, 1 pr. Iust.) ovládající v demokratickém právním státě každé soudní řízení, vyplývá, že se lze domáhat svých práv jen tam, kde jsou plněny povinnosti spojené s uplatňováním těchto práv. Poukazem na svá práva totiž není možné zakrývat naprosto bezdůvodné ignorování průběhu procesu a práv a povinností s tím spojených (srov. 1 Petr 2, 16b). K naplnění těchto práv totiž z přirozené povahy věci nemůže dojít tam, kde účastníci řízení neposkytují soudu součinnost nezbytnou k jejich řádnému uplatnění (srov. Bureš. J. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003. str. 15). Pokud tedy stěžovatelka řádně obdržela směnečný platební rozkaz a podala proti němu včasné námitky, bylo její povinností chovat se nadále jako účastnice řízení. Pokud v takovém postavení neoznámila soudu svoji dlouhodobou (tři a půl měsíce trvající) nepřítomnost v místě svého trvalého bydliště, a o řízení se ani nijak jinak nezajímala, nelze následné komplikace spojené s (o více než sedm let) později podaným odvoláním považovat za průtahy v řízení zapříčiněné výhradně nebo převážně soudem. Takový pohled by se totiž příčil materiálnímu pohledu na obsah základních práv a svobod, který je jako jediný Ústavním soudem při jeho rozhodovací činnosti uplatňován. Stěžovatelkou plédovaný a zcela zjednodušující pohled, že řízení trvalo pro průtahy v řízení ze strany soudů od 5. března 1996 do 7. června 2006, tj. více než deset let, totiž nelze ze strany Ústavního soudu přijmout.

Ústavní soud tedy neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. října 2006

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu