Constitutional Court dismisses complaint that court lacks jurisdiction over execution costs when execution is suspended.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a court execution officer against a lower court's decision to award only basic fees for suspended execution proceedings. The officer argued that the Execution Act grants exclusive authority to determine costs, whereas the lower court correctly applied the Civil Procedure Code to decide on costs when execution was halted. The court ruled that the Execution Act does not exclude judicial jurisdiction in such cases, affirming that courts must adjudicate costs when execution is suspended.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 55 odst. 1 exekučního řádu; § 52 odst. 1 exekučního řádu; When execution proceedings are suspended, the court retains exclusive jurisdiction to decide on execution costs, and the execution officer cannot unilaterally determine such amounts.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jiřího Nevřely, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha - východ, se sídlem v Praze 3, Karlovarská 3/195, zastoupeného Mgr. Romanem Fojtáškem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Vinohradská 6, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2006, č. j. 16 Co 221/2006-22, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení. Tímto rozhodnutím Městský soud v Praze potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. ledna 2006, č. j. 25 Nc 11032/2002-14, jímž bylo zastaveno exekuční řízení, a rozhodnuto o povinnosti oprávněného nahradit soudnímu exekutorovi (stěžovateli) na nákladech exekuce částku 3.000 Kč do tří dnů od právní moci usnesení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v případě zastavení exekučního řízení podle § 268 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), za použití § 52 odst. 1 exekučního řádu, o nákladech exekuce rozhoduje podle § 271 o. s. ř. vždy soud, který je jediný příslušný k rozhodování o nákladech řízení. Příkazu k náhradě nákladů exekuce nelze použít za situace, kdy dochází k zastavení exekučního řízení podle § 268 odst. 1 o. s. ř. Jelikož exekutor v daném případě nedoložil (neprokázal) výši hotových výdajů, ani skutečnost, že je plátcem DPH, přiznal mu soud pouze základní odměnu ve výši 3.000 Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel brojí proti výroku, jímž byla stanovena výše nákladů exekuce částkou 3.000 Kč. Polemizuje především se závěrem odvolacího soudu o tom, že pouze soud je oprávněn rozhodovat o nákladech exekuce v případě zastavení exekučního řízení. Podle § 88 odst. 1 exekučního řádu náklady exekuce a náklady oprávněného určuje exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce. Podle názoru stěžovatele toto ustanovení zakládá výlučnou pravomoc soudního exekutora určovat výši nákladů exekuce a to i v případě zastavení exekuce, neboť exekuční řád neobsahuje žádné ustanovení, které by pravomoc soudního exekutora určovat náklady exekuce zužovalo, nebo vylučovalo. Jedinou výjimku představuje námitkové řízení podle § 88 odst. 3 exekučního řádu. Jelikož je exekuční řád v otázce určení nákladů exekuce komplexní, je vyloučeno subsidiární použití občanského soudního řádu. Za účelovou považuje i argumentaci odvolacího soudu, že v případě zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. hradí náklady zásadně povinný. Tato argumentace je přímo v rozporu s nálezy Ústavního soudu,
sp. zn. II. ÚS 372/04
, a
sp. zn. I. ÚS 290/05
. Stěžovatel nikterak nepopírá oprávnění soudu rozhodovat o zastavení exekučního řízení, avšak rozhodnutí o zastavení řízení není žádným způsobem spjato s pravomocí určovat náklady exekuce. Stěžovateli připadá nesmyslné, aby soudu byla založena pravomoc určovat výši nákladů exekuce v případě zastavení exekuce. Takové řešení by rozdělilo rozhodovací pravomoc mezi dvě instituce, přičemž v obou případech by se výše nákladů exekuce určovala podle téže právní normy a zcela shodným způsobem. Dále by exekutorovi vznikala povinnost dokládat soudu náklady exekuce, což by v důsledku vedlo k porušení zásady hospodárnosti řízení a prodloužilo by ukončení řízení. Soud tak svým rozhodnutím zasáhl do výlučné pravomoci nezávislého soudního exekutora, porušil zásadu rei iudicata a přisvojil si roli zákonodárce. Odvolací soud nejenže vykládal a aplikoval ustanovení exekučního i občanského soudního řádu natolik extrémně, že svým postupem vybočil z mezí ústavnosti, ale rozhodoval zcela bez zákonné opory, či dokonce v přímém rozporu se zákonnou úpravou. Jelikož tímto nezákonným a neústavním rozhodnutím odvolacího soudu nebyla stěžovateli přiznána část nákladů exekuce, došlo tímto rozhodnutím rovněž k prolomení ochrany vlastnického práva stěžovatele.
V prvé řadě je třeba uvést, že ústavněprávní konformitou řešení otázky, za jakých podmínek mohou obecné soudy, byla-li exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. zastavena, uložit buď povinnému nebo oprávněnému, aby nahradil exekutorovi náklady exekuce, zaujal Ústavní soud jednoznačný názor ve svém stanovisku, sp. zn. Pl. ÚS.-st. 23/06, vydaném podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž zároveň sjednotil svůj postoj k dosavadní nejednotné judikatuře (viz i stěžovatelem citovaná rozhodnutí Ústavního soudu,
sp. zn. I. ÚS 290/05
, a
sp. zn. II. ÚS 372/04
) v této otázce. V tomto stanovisku Ústavní soud konstatoval, že není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému. V tomto směru není možné dát za pravdu stěžovateli, že argumentace odvolacího soudu byla účelová.
Pokud se jedná o námitku, že soud není příslušný k rozhodování o nákladech exekuce v případě zastavení exekuce, přičemž jediným oprávněným je soudní exekutor, Ústavní soud uvádí, že tuto námitku rovněž neshledává opodstatněnou. Stěžovatel vychází z mylného přesvědčení, že v případě zastavení exekuce určuje výlučně exekutor náklady exekuce. Právní teorie i soudní praxe je jednotná v tom, že v případě zastavení exekuce není exekutor oprávněn rozhodovat o nákladech exekuce příkazem k úhradě nákladů.
O těchto nákladech rozhoduje naopak výlučně soud. Tento závěr vychází z § 55 odst. 1 exekučního řádu, podle kterého exekutorovi nepřísluší rozhodovat o zastavení exekuce podle ustanovení o zastavení exekuce (§ 268 a § 290 o. s. ř.), přičemž podle § 52 odst. 1 exekučního řádu platí, že nestanoví-li exekuční řád jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Z toho vyplývá, že soud nerozhoduje pouze o zastavení exekuce, ale rozhoduje rovněž o náhradě nákladů, které účastníkům prováděním exekuce vznikly.
Oprávnění soudu rozhodovat o nákladech exekuce je nutno akceptovat již proto, že zánikem pověření exekutora je ovlivněna výše jeho odměny. Tento závěr podporuje i ta skutečnost, že rozhodnutím o zastavení řízení se exekuční řízení končí, a proto musí být současně rozhodnuto o nákladech řízení. Právní mocí rozhodnutí, kterým se exekuce končí, zaniká i účinnost příkazu k úhradě nákladů exekuce. Usnesení o zastavení exekuce obsahuje jednak výrok o jejím zastavení, jednak výrok o náhradě nákladů exekuce, jak vůči exekutorovi, tak i mezi oprávněným a povinným.
Při zastavení exekuce je na exekutorovi, aby soudu vyčíslil náklady exekuce ve smyslu § 87 odst. 1 exekučního řádu a tyto náklady soudu doložil. V daném případě soud prvního stupně vyzval stěžovatele, aby ve stanovené lhůtě vyčíslil a doložil výši nákladů exekuce. Jelikož stěžovatel nereagoval ve stanovené lhůtě a nedoložil náklady ani ve lhůtě, v níž si sám stanovil přepokládaný termín splnění své povinnosti, soud rozhodl pouze o těch nákladech, které byly zjevné (tj. základní odměna exekutora).
Výrok soudu o nákladech řízení je tedy s ohledem na výše uvedené naprosto v souladu s ustanoveními exekučního řádu i občanského soudního řádu a nelze v něm spatřovat porušení práva na spravedlivý proces, ani porušení práva na ochranu vlastnictví. Obecné soudy nezasáhly do pravomocí stěžovatele, ani nijak si nepřisvojily úlohu zákonodárce. Naopak postupovaly naprosto v souladu s procesními předpisy a ústavně konformně.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 25. října 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu