Constitutional Court dismisses expert's claim that VAT must be included in expert fees as a cost.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by an expert regarding the denial of VAT reimbursement as a professional cost. The expert argued that the law's list of allowable expenses was merely illustrative and that VAT should be included to ensure fair compensation, citing analogies to lawyers. The court ruled that the lower courts correctly applied the existing statutory framework which did not permit VAT claims at the time, and the Constitution cannot fill legislative gaps or override positive law.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 18 odst. 2 zák. č. 36/1967 Sb.; § 137 odst. 2 a 3 o.s.ř.: The Constitutional Court cannot remedy legislative omissions or expand statutory lists of allowable costs; it may only declare laws unconstitutional, and the existing legal framework prevails over arguments of inequality.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného JUDr. Martou Ustrnulovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Praze, Husitská 63, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. 6. 2005, č.j. 13 D 3/2003-142 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2006, č.j. 24 Co 393/2005-158, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 a čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, kterými bylo rozhodováno o odměně za znalecký posudek a o náhradě hotových výdajů.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že rozhodnutím soudu prvého stupně mu byla přiznána odměna za vypracování znaleckého posudku (ocenění členského podílu zůstavitele) ve výši 3 375 Kč, náhrada hotových výdajů ve výši 2 625.50 Kč a 19 % daň z přidané hodnoty ve výši 1 140 Kč, tedy celkem 7 140,50 Kč. Hotové výdaje sestávaly z náhrady cestovného ve výši 262,50 Kč, přímých nákladů na všeobecné a zdravotní pojištění znalce v podílu ve výši 1 181,50 Kč a režijních nákladů ve výši 1 181,50 Kč stanovených výpočtem z odměny znalce ročně a dalších režijních nákladů. Soud znalci nepřiznal účtovanou částku ve výši 1000 Kč za administrativní práce, neboť shledal, že je zahrnuta v předchozích režijních nákladech. K odvolání pozůstalé manželky krajský soud rozhodnutí soudu prvého stupně změnil tak, že znalci přiznal odměnu za znalecký posudek ve výši 3775 Kč a náhradu nákladů pouze v částce 262,50 Kč (celkem 4 037 Kč), neboť náklady kanceláře ani platby pojistného na zdravotní a sociální pojištění nejsou součástí nákladů, které stěžovatel účelně vynaložil v souvislosti se znaleckým posudkem, jak má na mysli § 18 odst. 2 zák. č. 36/1967 Sb. Rovněž nepřiznal náhradu daně z přidané hodnoty, neboť pro její přiznání chybí zákonný podklad obdobný ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.
S uvedenými právními názory stěžovatel nesouhlasí. Dle jeho názoru ustanovení § 18 odst. 2 zák. č. 36/1967 Sb. svým charakterem obsahuje pouze demonstrativní výčet a náklady je možné rozšířit o další náklady, zde neuvedené. Znalec jako podnikatel má právo na účtované režijní náklady a platby pojistného a zdravotního pojištění, neboť do nákladů musí zahrnovat veškeré náklady na službu, kterou poskytuje, a to včetně přiměřeného zisku. Dle ustanovení § 137 odst. o.s.ř., které umožňuje advokátům zahrnout do nákladů řízení i daň z přidané hodnoty, lze analogicky postupovat i v případě soudních znalců a obdobně je možné postupovat i dle ust. § 8 odst. 3 zák. č. 328/1991 Sb., týkajícího se správce konkursní podstaty. Právní normy by měly regulovat chování subjektů práva tak, aby bylo v souladu s daným ustanovením příslušného odvětví práva a přitom by nemělo docházet k narušení rovnosti stran a k porušení práva určitého subjektu, tj. znalců a omezovat je v jejich právu na spravedlivou odměnu. Je zřejmé, že zákon o dani z přidané hodnoty ve spojení se zákonem o dani z příjmu a zákonem o znalcích a tlumočnících je obecně nesprávný a je vykládán ve prospěch státu. V praxi tak dochází k nesouladu vedoucímu ke snížení hodnoty vykonané práce, který je nutno odstranit, neboť jsou tím porušována základní lidská práva.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými usneseními z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Ústavní soud neshledal, že by došlo k ústavně nesouladnému výkladu a aplikaci ustanovení § 18 zák. č. 36/1967 Sb. Uvedené ustanovení obsahuje sice pouze demonstrativní výčet nákladů, na jejichž úhradu má znalec nárok, a není proto vyloučeno i přiznání jiných nákladů, zde neuvedených. Musí se však jednat o účelně vynaložené náklady vzniklé v bezprostřední přímé souvislosti s vypracováním konkrétního znaleckého posudku, kdy by bez vynaložení takových nákladů nebylo možné znalecký posudek vypracovat. Ze skutečnosti, že je znalec osobou samostatně výdělečně činnou, která je plátcem zdravotního a sociálního pojištění, nelze dovozovat právo znalce domáhat se částky vynaložené na úhradu pojistného jako účelně vynaloženého přímého nákladu na vypracování posudku, neboť povinnost platit pojistné vzniká znalci ze zákona a nikoliv v návaznosti na podání znaleckého posudku. Obdobně požadované režijní náklady nepředstavují náklady vynaložené bezprostředně v souvislosti se znaleckým posudkem, přičemž jejich výše pro konkrétní znalecký posudek je v podstatě prokazatelně nevyčíslitelná. Uvedené položky stejně jako náklady na pojistné je možné za splnění zákonem předpokládaných podmínek uplatnit v souvislosti s přiznáním daně z příjmů, nikoliv však jako náklady účelně vynaložené v souvislosti s vypracováním znaleckého posudku.
Pokud jde o námitky týkající se nepřiznání daně z přidané hodnoty, Ústavní soud ve shodě se svou předchozí judikaturu (srov. např.
I. ÚS 422/2000
,
II. ÚS 194/05
,
IV. ÚS 443/04
) uvádí, že městský soud postupoval při rozhodování o nákladech znalečného v souladu s tehdy platnou právní úpravou, neboť ustanovení § 137 o.s.ř. obsahovalo taxativní výčet osob, jimž je možno přiznat rovněž částku odpovídající dani z přidané hodnoty, přičemž na stěžovatele toto ustanovení zjevně nedopadalo. Nárok na přiznání částky, odpovídající dani z přidané hodnoty, byl subjektům uvedeným v ustanovení § 137 odst. 2 a 3 o.s.ř. přiznán s účinností od 1. 5. 2004 zákonem č. 237/2004 Sb., kterým se v souvislosti s přijetím zákona o dani z přidané hodnoty mění některé zákony a přijímají některá další opatření. Před účinností tohoto zákona právo na přiznání částky odpovídající dani z přidané hodnoty nepříslušelo ani subjektům v ustanovení § 137 o.s.ř. uvedeným. V tomto smyslu rozhodoval i Ústavní soud, pokud se před účinností zákona č. 237/2004 Sb. např. advokáti domáhali, s poukazem na porušení práva rovnosti, přiznání nároku na částku odpovídající dani z přidané hodnoty (srov.
II. ÚS 264/04
,
II. ÚS 122/2004
,
III. ÚS 517/03
). Rovněž otázka přiznávání odměny znalcům včetně daně z přidané hodnoty, kterou je znalec povinen z odměny odvést, již byla Ústavním soudem vícekrát řešena, a to obdobně jako v případech osob dříve neuvedených v ustanovení § 137 o.s.ř., přičemž Ústavní soud neshledal důvod se od této ustálené judikatury odchýlit.
K výtkám stěžovatele týkajícím se tehdy platné právní úpravy nepřiznávající znalcům nárok na uplatnění daně z přidané hodnoty jako nákladů, Ústavní soud uvádí, že jako tzv. negativní zákonodárce, může pouze zrušit ustanovení zákonů pro jejich protiústavnost, nemůže je však nahradit nebo doplnit svým vlastním rozhodnutím z důvodu, který svou podstatou spadá do oblasti pozitivní normotvorby, přičemž Ústavní soud nedisponuje ani prostředky, jimiž by mohl tvrzenou diskriminaci odstranit.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že zákonem č. 322/2006 Sb. došlo k novelizaci zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů a s účinností od 30. 6. 2006 bylo ustanovení § 17 doplněno o nový odstavec 3, dle nějž odměna stanovená znalci se zvyšuje o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je znalec povinen z odměny podle zákona odvést.
Městský soud při rozhodování o nákladech znalečného tedy postupoval v souladu s tehdy s platnou právní úpravou a s ústavními principy (přičemž napravil extenzivní výklad a aplikaci příslušných právních předpisů učiněný soudem prvého stupně). Rozhodnutí bylo řádně odůvodněno, jasně z něj vyplývá, jakými úvahami se soud při rozhodování řídil, které předpisy aplikoval a jaké právní závěry ve shodě s dosavadní judikaturou učinil. Ústavní soud proto neshledal, že by v projednávané věci došlo k stěžovatelem namítanému porušení základních práv a svobod.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, ve věci bylo rozhodováno v souladu s principy hlavy páté Listiny a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2006
Stanislav Balík
předseda senátu