Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 224/06 ECLI:CZ:US:2006:2.US.224.06 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses late constitutional complaint because prior appeal rejection was due to formal defects, not lack of legal significance.

Numero d'incarto II.ÚS 224/06
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court dismissed the constitutional complaint filed by F. B. against a regional court judgment. The applicant argued violations of fundamental rights, but the Court found the complaint untimely because a prior appeal was rejected for formal defects rather than lack of legal significance. Consequently, the 60-day deadline for the constitutional complaint expired before the filing date.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court, § 72 para. 4; § 75 para. 1; § 72 para. 3: A constitutional complaint is inadmissible if filed late when a prior extraordinary remedy was rejected for formal defects, as such rejections do not trigger the extended deadline for complaints against decisions lacking substantive legal significance.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint statute of limitations formal defects legal significance procedural prerequisites Constitutional Court admissibility criteria

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court
Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court, § 72 para. 4
Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court, § 75 para. 1
Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court, § 72 para. 3
Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court, § 43 para. 1 letter b

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem o ústavní stížnosti F. B., zastoupeného Mgr. Lukášem Blažkem, advokátem se sídlem Smilova 500, Pardubice, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 24 Co 289/2004, takto

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel v záhlaví citované rozhodnutí obecného soudu s tím, že jím byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele dle 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S ohledem na tvrzené porušení svých ústavně zaručených práv se stěžovatel domáhá kasace napadeného rozhodnutí krajského soudu.

Předtím než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud v dané věci především zkoumal, zda je návrh stěžovatele podaný ve lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu

Podstatné pro rozhodnutí v dané věci je, že stěžovatel podal proti napadenému rozhodnutí krajského soudu dovolání, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto usnesením ze dne 30.11.2005, sp. zn. 25 Cdo 2140/2005, a to podle ust. § 243c odst. 1 a § 43 odst. 2 věta první o.s.ř., neboť dospěl k závěru, že stěžovatel doplnil dovolání o vymezení dovolacích důvodů po marném uplynutí lhůty, přičemž pouze během této lhůty bylo možno vady dovolání doplnit (dle ust. § 241b odst. 3 o.s.ř.). Nutno dodat, že toto usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel svou ústavní stížností nenapadl, a proto Ústavní soud není oprávněn jej přezkoumávat.

V dané věci se přitom jednalo o dovolání, jehož přípustnost byla opřena o ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tzn.jeho přípustnost byla odvislá od závěru Nejvyššího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Šlo tedy o mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.

Z hlediska relevantních ustanovení zákona o Ústavním soudu je namístě uvést, že zákon o Ústavním soudu ve svém ust. § 75 odst. 1 věta za středníkem netrvá na tom, aby stěžovatel uplatnil před podáním ústavní stížnosti mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný, z důvodů závisejících na jeho uvážení. V ust. § 75 odst. 1 věta za středníkem potom ale expressis verbis odkazuje na ust. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, a to v tom smyslu, že pokud by stěžovatel takový prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný z důvodů závisejících na uvážení rozhodujícího orgánu, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Bráno tedy pohledem dovolání dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., stěžovateli je zachována lhůta k podání ústavní stížnosti proti předcházejícímu rozhodnutí, pokud Nejvyšší soud odmítne dovolání pro nepřípustnost, neboť shledá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Nicméně v případě odmítnutí takového dovolání z důvodu formálních nedostatků bránících dovolacímu soudu posoudit otázku zásadního právního významu (tedy mj. i z důvodu nutnosti aplikace ust. § 243c odst. 1 a § 43 odst. 2 o.s.ř., o což šlo i v dané věci), z jazykového výkladu ve spojení s logickým výkladem (a contrario) vyplývá, že nelze tyto situace subsumovat pod rozsah ust. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, který je vymezen taxativním způsobem. Tomu ostatně svědčí i rovina teleologického výkladu; pouze totiž v případě, kdy dovolací soud odmítne dovolání bez meritorního přezkumu jen pro to, že neshledává důvod ke svému vlastnímu závěru o tom, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, existuje nejistota, zda bude dovolání shledáno přípustným nebo zda naopak dojde k jeho odmítnutí právě a jen proto, že se Nejvyšší soud jako soud dovolací neztotožní s přesvědčením odvolatele o zásadním významu napadeného rozhodnutí. Po právní stránce naopak žádná taková nejistota ohledně výsledku dovolacího řízení není z povahy věci dána tam, kde k odmítnutí dovolání dochází proto, že stěžovatel nepostupuje v souladu s ustanoveními procesních předpisů, které stanoví formální předpoklady pro přezkum dovolání ("právo náleží bdělým") - dovolatel svým vlastním přičiněním nesplnil procesní podmínky pro možné zabývání se otázkou zásadního právního významu. Je tak dán důvod odmítnutí ústavní stížnosti jako opožděné ve vztahu k předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, neboť ust. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu se na takové procesní situace nevztahuje.

Vzhledem k tomu, že v dané věci nebylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení soudu, ust. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu se na posuzovaný případ nevztahuje, a lhůtu k podání ústavní stížnosti je nutno počítat od rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2004. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Pokud ústavní stížnost stěžovatele byla předána k poštovní přepravě až dne 14. 4. 2006, byla podána zcela zjevně po lhůtě zákonem stanovené k podání ústavní stížnosti.

Protože nebyly splněny formální předpoklady k projednání ústavní stížnosti, nemohl se Ústavní soud zabývat jejím obsahem. Za této situace nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout jako návrh podaný po lhůtě (ust. § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. listopadu 2006

Dagmar Lastovecká

soudce zpravodaj