Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 813/05 ECLI:CZ:US:2006:4.US.813.05 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal for non-exhaustion of remedies and lack of evidence assessment. St. 182/1993 Sb. § 43 odst. 2 písm. a).

Numero d'incarto IV.ÚS 813/05
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by Bene, spol. s r.o., which challenged the Supreme Court's decision to dismiss the appeal. The applicant argued that the Supreme Court incorrectly applied the old Civil Procedure Code and failed to justify why certain evidence was not conducted, violating her right to a fair trial. The Court ruled that the complaint was inadmissible because the applicant had not exhausted all available legal remedies by filing a new complaint after the final appeal decision. Furthermore, the Court found no violation of fundamental rights as the lower courts' actions were within their statutory competencies and the record showed sufficient reasoning for the evidence decisions.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Zákon o Ústavním soudu § 43 odst. 2 písm. a); Ústava ČR čl. 83; Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky a nebyly zjištěny porušení základních práv.

Parole chiave

Generato dall'IA
exhaustion of remedies constitutional complaint fair trial rights evidence assessment Civil Procedure Code non-admissible appeal Supreme Court competence

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Zákon č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
Listina základních práv a svobod čl. 36 odst. 1
Listina základních práv a svobod čl. 37 odst. 3
Listina základních práv a svobod čl. 38 odst. 2
Ústava ČR čl. 83

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA
I. ÚS 103/05
Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible due to exhaustion of legal remedies principle.
32 Odo 326/2005-126
32 Odo 326/2005-126, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10.
4 Cmo 57/2003-104
4 Cmo 57/2003-104, takto:
29 Odo 416/2001-69
29 Odo 416/2001-69, tak, že rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
51 Cm 255/97
51 Cm 255/97, tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci 77.460,- Kč s příslušenstvím a na náhradu nákladů řízení částku 16.531,- Kč.
4 Cmo 34/99-48
4 Cmo 34/99-48, jímž rozsudek nalézacího soudu změnil tak, že žalobu zamítl a žalobci uložil povinnost uhradit stěžovatelce na náhradu nákladů částku 8.325,- Kč (výrok I.) a dále uložil žalobci zaplatit stěžovatelce na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 8.700,- Kč (výrok II.).

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Bene, spol. s r. o., IČ 474 51 688, se sídlem Praha 1, Havlíčkova 4, právně zastoupené JUDr. Světlanou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Praha 2, Karlovo nám. 18, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. září 2005, č.j. 32 Odo 326/2005-126, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2004, č.j. 4 Cmo 57/2003-104, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny.

Krajský obchodní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 8. října 1998, č.j. 51 Cm 255/97, tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci 77.460,- Kč s příslušenstvím a na náhradu nákladů řízení částku 16.531,- Kč. K odvolání stěžovatelky rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. listopadu 2000, č.j. 4 Cmo 34/99-48, jímž rozsudek nalézacího soudu změnil tak, že žalobu zamítl a žalobci uložil povinnost uhradit stěžovatelce na náhradu nákladů částku 8.325,- Kč (výrok I.) a dále uložil žalobci zaplatit stěžovatelce na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 8.700,- Kč (výrok II.). O dovolání žalobce rozhodl Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 9. prosince 2002, č.j. 29 Odo 416/2001-69, tak, že rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Následně rozhodl Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem, kterým rozsudek soudu prvého stupně potvrdil (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení částku 26.235,- Kč s příslušenstvím. Shora citovaným usnesením pak rozhodl Nejvyšší soud ČR tak, že dovolání stěžovatelky odmítl (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů (výrok II.).

Stěžovatelka ve svém podání brojila, stručně řečeno, proti postupu Nejvyššího soudu ČR, který shledal její dovolání jako nepřípustné, když toto posuzoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), ve znění platném do 31. prosince 2000, ačkoliv měl, podle názoru stěžovatelky, postupovat podle o.s.ř. ve znění platném od 1. ledna 2001. Tento svůj názor stěžovatelka opírala o tvrzení, že není možné spojovat dvě samostatná odvolací řízení, vedená pod samostatnými spisovými značkami, zejména pokud ve druhém odvolacím řízení (sp. zn. 4 Cmo 57/2003) vrchní soud postupoval, a účastníky řízení poučil, podle o.s.ř. ve znění platném po 1. lednu 2001. Nejvyšší soud ČR tak, podle názoru stěžovatelky, při aplikaci norem týkajících se dovolání, měl špatně aplikovat bod 15 hlavy I části dvanácté - přechodných ustanovení o.s.ř.

Stěžovatelka dále napadla rozhodnutí Vrchního soudu v Praze s tím, že byla porušena vázanost soudu zákonem, v daném případě obchodním zákoníkem. Soud odmítl provést stěžovatelkou navrhovaný důkaz s odůvodněním, že nemá pro zjištění oprávněnosti nároku žalobce žádný význam. V písemném odůvodnění napadeného rozsudku však Vrchní soud v Praze, podle stěžovatelky nevyložil, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, a to v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.

K ústavní stížnosti se za účastníka řízení, Nejvyšší soud ČR, vyjádřil předseda senátu 32 Odo, který odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu ČR. Vyjádření však neobsahovalo nové skutečnosti, tvrzení ani argumentaci, a proto je Ústavní soud stěžovatelce k případné replice nezasílal a při rozhodování z něj nevycházel.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí i s obsahem připojeného spisu Krajského obchodního soudu v Praze, vedeného pod sp. zn. 51 Cm 255/97, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.

Ústavní soud předně konstatuje, že stěžovatelka podala samostatnou ústavní stížnost směřující výhradně proti napadenému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, kterou však Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 19. května 2005,

sp. zn. I. ÚS 103/05

, pro nevyčerpání všech procesních prostředků. Po skončení řízení před Nejvyšším soudem ČR o dovolání stěžovatelky podala novou, právě projednávanou ústavní stížnost.

Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, a nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, případně nahrazovat hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Ústavní soud rovněž neprovádí hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s jejich hodnocením neztotožňoval. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.

V projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by Nejvyšší soud ČR svým rozhodnutím o nepřípustnosti dovolání vykročil z mezí stanovených procesními předpisy. Neshledal ani, že by soud postupem uvedeným v ústavní stížnosti zasáhl do základních práv stěžovatelky. Nejvyšší soud ČR aplikoval o.s.ř. a postupoval podle něj v rámci svých, zákonem stanovených, kompetencí.

K rozhodnutí odvolacího soudu, který podle stěžovatelky řádně neodůvodnil neprovedení dalších důkazů, Ústavní soud konstatuje, že ani v tomto případě neshledal tvrzené zkrácení stěžovatelky v jejich právech, když přímo z protokolu o ústním jednání je patrné, co vedlo odvolací soud k neprovedení důkazu. V odůvodnění pak uvedl, které okolnosti a které důkazy jej, ve vzájemné shodě, vedly k vydání napadeného rozsudku. Tyto okolnosti jsou z odůvodnění patrné i přes jistou jazykovou nečistotu textu. Ústavní soud tedy neshledal namítané pochybení Vrchního soudu v Praze.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. listopadu 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu