Constitutional court dismisses claim for property return and damages when special rehabilitation law limits rights.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by D. K. against a district court's dismissal of his claim for property return and damages. The applicant argued that state inaction in returning confiscated items constituted unlawful official conduct, yet the court found he failed to utilize specific time limits under the special law on extrajudicial rehabilitation. The court ruled that attempting to bypass these statutory deadlines via general state liability laws would violate the principle of lex specialis derogat legi generali.
Regesto Legislator
Generato dall'IAZákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci; Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích: When a special law on rehabilitation sets specific conditions and time limits for claims regarding confiscated property, a claimant cannot bypass these restrictions by invoking general state liability laws.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Dagmar Lastovecké v právní věci navrhovatele: D. K., zastoupeného JUDr. Lubomírem Műllerem, advokátem se sídlem v Praze 9, Bryksova 939/37, o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 11. 2004, sp. zn. 21 C 193/2003, t a k t o:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2, jímž byla zamítnuta jeho žaloba, kterou se po vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 1.710,- Kč jakožto náhrady škody, která mu měla být způsobena. Soud v odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že podle usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 11. 1990, sp. zn. 14 Rt 624/90, byl stěžovatel účasten soudní rehabilitace podle § 2 odst. 1 písm.
c) zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále jen "zák. č. 119/1990 Sb."), a původní rozsudek Krajského soudu v Karlových Varech ze dne 23. 2. 1956, sp. zn. T 2/56, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu v Praze ze dne 1. 6. 1956, sp. zn. 6 To 29/56, byl zrušen ke dni jeho vydání a trestní stíhání stěžovatele bylo zastaveno. Na základě toho pak byly zrušeny všechny tresty uložené stěžovateli v původním řízení včetně trestu propadnutí majetku. K návrhu stěžovatele rozhodl Krajský soud v Karlových Varech usnesením ze dne 5. 12. 2002, čj. 1 Nt 463/2002-15, podle § 80 odst. 1 tr.
ř. o vrácení věcí odňatých stěžovateli v původním řízení. Stěžovateli však bylo posléze sděleno, že tyto věci nelze dohledat a je pravděpodobné, že byly zničeny. V řízení, z něhož vzešlo napadené rozhodnutí, se proto poté domáhal náhrady škody spočívající v hodnotě těchto věcí. Soud ovšem konstatoval, že se stěžovatel měl domáhat nároku vyplývajícího ze zrušeného výroku o trestu propadnutí věci podle § 23 odst 2 zák. č. 119/1990 Sb., za použití příslušných ustanovení zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zák.
č. 87/1991 Sb."), dle nichž mohl žádat i vydání věci, příp. o finanční náhradu, což ve lhůtách těmito předpisy stanovených neučinil. Za situace, kdy této speciální úpravy nevyužil, a postupoval jinou právní cestou, není možné mu přiznat náhradu za nenavrácené věci z titulu vydání nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, neboť tímto postupem se stěžovatel po dvanácti letech pokouší o obejití ustanovení zákonů o soudních a mimosoudních rehabilitacích, v nichž byly stanoveny konkrétní lhůty pro uplatnění nároku.
Pokud stěžovatel svůj nárok uplatňoval ve vztahu k věci, vedené u Krajského soudu v Plzni sp. zn. 1 Nt 463/2002, v tomto případě nedošlo k vydání nezákonného rozhodnutí ani k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "zák. č. 82/1998 Sb."). Žalobu tedy neshledal důvodnou.
Toto rozhodnutí, proti němuž nebylo odvolání přípustné, napadá stěžovatel projednávanou ústavní stížností. Upozorňuje, že zákon č. 87/1991 Sb. se na něj nevztahoval, neboť je občanem SRN, kde má i trvalý pobyt. Pokud pak bylo rozhodnutím Krajského soudu v Plzni rozhodnuto o vrácení věci stěžovateli a věc vydána nebyla, vznikla stěžovateli škoda, jejíž příčinou je, že stát s věcmi nenakládal s péčí řádného hospodáře. Takové zacházení považuje stěžovatel za nesprávný úřední postup. Rozhodnutí vydané podle § 80 odst. 1 trestního řádu a následné zjištění, že věc nelze vydat, zakládá podklad k postupu podle zák. č. 82/1998 Sb., nikoli k postupu podle zák. č. 87/1991 Sb. Poukazuje v této souvislosti na obdobný případ, vedený Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 239/2003. Domnívá se, že postupem obecného soudu došlo k porušení jeho práv, garantovaných čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech bagatelních věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§ 202 odst. 2 o. s. ř.), tedy ve věcech, jako je i nyní věc Ústavním soudem posuzovaná, je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena (rozhodnutí ve věci
sp. zn. IV. ÚS 695/01
, obdobně další
sp. zn. IV. ÚS 248/01
,
IV. ÚS 8/01
,
IV. ÚS 185/98
). Za takové extrémní rozhodnutí podle přesvědčení Ústavního soudu napadený rozsudek považovat nelze.
V projednávaném případě odvíjí stěžovatel svůj nárok od rozhodnutí o své rehabilitaci. Stěžovatel byl, jak tvrdí, Okresním úřadem v Karlových Varech informován, že daný úřad nemá k dispozici žádné doklady o odnětí věcí a že dle § 3 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. se na něj tento zákon ani nevztahuje. Stěžovatel proto následně žádal vrácení věci dle § 80 odst. 1 tr. ř. a náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, když mu požadované věci nebyly vydány. Domnívá se, že v projednávaném případě není na místě postup dle zák. č. 87/1991 Sb., který by se na něj ani nevztahoval.
V tomto směru ovšem nelze se stěžovatelem souhlasit. Jeho potenciální nárok vyplývající ze zrušeného výroku o trestu propadnutí věci se totiž otevřel v souvislosti se zákonem č. 119/1990 Sb., resp. s rozhodnutím o tom, že je účasten rehabilitace. Tento zákon pak v § 23 odst. 2 pro tento typ nároků odkazoval na zvláštní zákon, který má upravit podmínky jejich uplatnění, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků. Už znění tohoto ustanovení naznačuje, že zákonodárce nepředpokládal, že dané nároky budou moci být uplatněny v plné šíři. Zvláštním zákonem, na který § 23 odst. 2 zák. č. 119/1991 Sb. odkazuje, je zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Tvrzení, že se daný speciální předpis na stěžovatele nevztahoval (stěžovatel není oprávněnou osobou dle tohoto zákona, neboť, jak tvrdí, není občanem ČR), ovšem nemůže vést k závěru, že lze nároky stěžovatele uspokojit dle jiných předpisů. Zákonodárce uspokojení nároků ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku umožnil, ale jen ve vymezeném rámci, daném tím, že jeho účelem je zmírnění "některých majetkových a jiných křivd", a jednak i tím, jak vymezil podmínky, které musí splňovat oprávněná osoba (mj. i podmínka státního občanství ČR). Nesplňoval-li stěžovatel podmínky stanovené uvedeným zákonem, nebylo možno, s ohledem na zásadu lex specialis derogat legi generali, tuto úpravu obejít a domoci se svých nároků podle obecných předpisů. Takový postup by popíral smysl existence zák. č. 87/1991 Sb. Logickým důsledkem těchto závěrů pak je, že neměl-li stěžovatel zákonný nárok na vydání jím požadovaných věcí, nemohla mu jejich nevydáním státem vzniknout ani škoda, které by se mohl domáhat podle zák. č. 82/1998 Sb.
Samotné rozhodnutí Krajského soudu v Plzni podle § 80 odst. 1 tr. ř. pak podklad k postupu dle zákona č. 82/1998 Sb. (resp. zák. č. 58/1969 Sb.) nezakládá, neboť nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze dle § 8 odst. 1 tohoto zákona (není-li dále stanoveno jinak) uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem (obdobnou podmínku obsahoval i zák. č. 58/1969 Sb.), což se v daném případě nestalo. Je faktem, že toto rozhodnutí není v souladu se shora uvedenými závěry Ústavního soudu stran přednostní aplikace speciálního předpisu a postup dle § 80 tr. ř. ohledně propadlých věcí nebyl na místě. To však na shora vyslovených závěrech nic nemění.
Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by obecný soud svým rozhodnutím jakkoli vybočil z mezí ústavnosti a zasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatele. Proto ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnul jako návrh zjevně neopodstatněný.
P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2006
S t a n i s l a v B a l í k
předseda senátu