Constitutional Court dismisses complaint for lack of exhaustion of remedies regarding delayed appeal filing.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by OMIKRON-DURAL against a Supreme Court decision that quashed a lower court judgment. The complainant argued the lower court's judgment became final before the Supreme Court quashed it due to a late appeal, violating her rights. The Court ruled the complaint inadmissible because the complainant failed to raise the procedural defect during the ongoing trial before ordinary courts. Consequently, the Court applied the principle of subsidiarity, stating that constitutional review is reserved for final decisions affecting fundamental rights.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu: Constitutional complaints are subsidiary and require exhaustion of all statutory procedural remedies before the Constitutional Court can intervene.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti OMIKRON-DURAL, společnosti s r.o., se sídlem Koněvova 160, Praha 3, zastoupené JUDr. Jolanou Bartošovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Praze 1, Školská 3/660, proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 8 Cmo 227/2004, ze dne 7. 4. 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stěžovatelka se svou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označeného usnesení Vrchního soudu v Praze.
Jak stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti, podala ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích návrh na vydání platebního rozkazu, jímž se domáhala po vedlejším účastníku zaplacení částky 136.444,80 Kč s příslušenstvím. Po vydání platebního rozkazu Krajským soudem v Českých Budějovicích a podání odporu vedlejšího účastníka proti němu vynesl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudek, č. j. 13 Cm 316/2003-49, ze dne 15. 1. 2004, kterým návrhu stěžovatelky zcela vyhověl. Proti tomuto rozhodnutí podal vedlejší účastník odvolání, k němuž Vrchní soud v Praze usnesením, sp. zn. 8 Cmo 227/2004, ze dne 7. 4. 2005, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dne 1. 12. 2005 stěžovatelka při nahlédnutí do soudního spisu, sp. zn. 13 Cm 316/2003, vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích, zjistila, že rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 1. 2004 byl vedlejšímu účastníku doručen dne 16. 2. 2004 a tento podal proti němu odvolání až dne 3. 3. 2004, tedy po uplynutí lhůty pro podání odvolání. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 13 Cm 316/2003-49, ze dne 15. 1. 2004, tak podle názoru stěžovatelky nabyl právní moci a pokud ho Vrchní soud v Praze usnesením, sp. zn. 8 Cmo 227/2004, ze dne 7. 4. 2005, zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení, pak postupoval chybně. Navrhuje proto, aby Ústavní soud s ohledem na porušení jejích základních práv zaručených v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny ústavní stížností napadené usnesení Vrchního soudu v Českých Budějovicích zrušil.
II. Dříve než Ústavní soud přikročí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje formální a obsahové náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Nepřípustnost ústavní stížnosti v řízení před Ústavním soudem vyplývá ze skutečnosti, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že se v případě ústavní stížnosti nejedná o procesní prostředek, který by mohl být využit k ochraně práva vedle prostředků jiných, ale že ústavní stížnost lze podat tehdy, jestliže stěžovatelka ještě před jejím podáním vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Takovými prostředky se podle tohoto zákonného ustanovení rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Jak Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, u nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. Ochrana ústavnosti přitom není úkolem pouze Ústavního soudu, ale i úkolem všech orgánů veřejné moci, a to zejména obecné justice, jak to vyplývá z čl. 4 Ústavy ČR. Stěžovatelkou tvrzená vada řízení, spočívající ve vydání rozhodnutí o odvolání Vrchním soudem v Praze na základě odvolání podaného po lhůtě, může být napravena v probíhajícím řízení před obecnými soudy. Stěžovatelka, jak plyne z ústavní stížnosti, neuplatnila námitku opožděného podání odvolání v samotném probíhajícím řízení před obecnými soudy a obrátila se se svými námitkami bezprostředně na Ústavní soud, aniž tak dala obecným soudům možnost se s touto její námitkou v řízení řádně vypořádat. Napadeným rozhodnutím odvolacího soudu tak k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu, vlastnického práva a čl. 2 odst. 2 Listiny nemohlo dojít, a to zejména s ohledem na nezpůsobilost napadeného rozhodnutí přivodit nezvratitelnou újmu na právech stěžovatelky.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutí nemajícím v daném okamžiku dopad do sféry jejích základních práv a svobod, jenž by byl trvalým a nezhojitelným v dalším řízení před obecnými soudy, nezbylo Ústavnímu soudu než uplatnit princip subsidiarity ústavní stížnosti, jak bylo vyloženo výše. O tom, zda o stěžovatelčiných právech bylo rozhodnuto způsobem neporušujícím její základní práva a svobody, bude moci být případně Ústavním soudem rozhodováno až po pravomocném skončení dané věci.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. 6. 2006
Michaela Židlická
soudce zpravodaj