Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding refusal of court fee exemption as a non-justiciable matter.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court dismissed the constitutional complaint filed by a medical doctor against lower court rulings refusing her exemption from court fees. The applicant argued that the courts violated her rights by treating her claim as obviously unsuccessful without proper examination of the facts. The Court held that determining fee exemptions falls exclusively within the jurisdiction of ordinary courts and is not subject to constitutional review absent a clear violation of fundamental rights.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 138 of the Code of Civil Procedure; § 43(2)(a) of the Act on the Constitutional Court: The Constitutional Court does not review decisions on court fee exemptions as this is a matter of ordinary judicial discretion, unless a fundamental right is violated due to arbitrary application of law.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
IV. ÚS 267/06
Ústavní soud rozhodl dne 12. září 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické, o ústavní stížnosti MUDr. K. G., zastoupené JUDr. Pavlem Čadrou, advokátem se sídlem 120 00 Praha 2, Karlovo náměstí 28, proti usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 32 C 96/2005 ze dne 4. 10. 2005 a Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 Co 397/2005 ze dne 3. 2. 2006, t a k t o :
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í
Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4 Ústavy ČR.
Napadená rozhodnutí obecných soudů, jak je patrno z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 32 C 96/2005, byla vydána v řízení zahájeném k žalobě stěžovatelky na ochranu osobnosti, směřující proti žalovanému MUDr. A. F., bývalému kolegovi stěžovatelky, který byl v dalším občanskoprávním řízení, v němž se stěžovatelka domáhala proti svému bývalému zaměstnavateli určení povinnosti upravit její pracovní posudek, vyslechnut jako svědek, a právě obsahem výpovědi tohoto svědka, kterou stěžovatelka v žalobě citovala, mělo podle ní dojít k neoprávněnému zásahu do jejích osobnostních práv. Po podání žaloby požádala stěžovatelka soud o přiznání osvobození od placení soudních poplatků. Této její žádosti soud I. stupně shora značeným usnesením s odkazem na nesplnění podmínek ust. § 138 o. s. ř. nevyhověl. Odvolací soud zamítavé usnesení soudu I. stupně ústavní stížností napadeným rozhodnutím jako věcně správné potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, že pro posouzení toho, zda jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, jímž bylo odůvodněno prvostupňové rozhodnutí, je třeba vycházet z rozhodujících skutečností obsažených v žalobě. Z těchto je patrno, že k tvrzenému neoprávněnému zásahu do osobnostních práv mělo dojít podle stěžovatelky obsahem svědecké výpovědi žalovaného, kterou citoval ("...ke konci jejího působení, kdy odmítla převzít výuku mediků. Myslím, že tenkrát šlo o plánovanou přednášku, nevěnoval jsem tomu mimořádnou pozornost, důvod odmítnutí si nepamatuji."), přičemž svědeckou výpověď třeba i podle odvolacího soudu považovat za výkon jiného subjektivního práva resp. povinnost, což je okolnost vylučující neoprávněnost zásahu.
Proti uvedeným rozhodnutím soudů obou stupňů směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelka popisuje svou pracovní situaci a události, ke kterým mělo dojít na jejím bývalém pracovišti před podáním její žaloby na určení povinnosti jejímu zaměstnavateli upravit její pracovní posudek, vydaný poté, co s ohledem na výsledek výběrového řízení s ní byl ukončen pracovní poměr, a popisuje i následky, které ukončení pracovního poměru pro ni mělo. Uvádí dále, že tvrzení jejího kolegy, jež uvedl ve své svědecké výpovědi, je nejen nepravdivé, ale i difamující povahy, neboť negativně ovlivňuje její pověst a vážnost i její jméno v odborných kruzích. Rozvádí dále podrobně důvody, proč sdělení nepravdivých údajů žalovaným, učiněné podle ní záměrně a po dohodě, představuje neoprávněný a citelný zásah do jejích osobnostních práv. Rozebírá dále ochranu tohoto práva a jeho funkci i s odkazem na příslušnou právní úpravu, judikaturu obecných soudů i Ústavního soudu k ní se vztahující. Dává najevo své přesvědčení o tom, že žalovaný nemůže ani při výkonu subjektivního práva nebo povinnosti konat tak, aby porušil práva stěžovatelky a poškodil tak její dobré jméno, čest a pověst. Dovozuje tak, že napadená usnesení svými závěry o zřejmě bezúspěšném uplatňování práva ji bezdůvodně znevýhodňují, diskreditují, svým postupem předjímají rozsudek, neboť tak bylo vlastně rozhodnuto o věci samé dříve než vůbec začalo jednání, čímž byla porušena práva zaručovaná Listinou v čl. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 3, čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1. Odůvodnění usnesení odvolacího soudu vytýká i nedostatečné zdůvodnění, a tudíž jeho nepřezkoumatelnost. Z těchto a dalších v ústavní stížnosti rozvedených důvodů se proto domáhá zrušení obou napadených rozhodnutí.
Poté, co se seznámil s obsahem spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 32 C 96/2005, který si připojil, zejména se samotným obsahem stěžovatelkou podané žaloby na ochranu osobnosti, dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost není důvodná.
Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. usnesení
sp. zn. IV. ÚS 271/2000
), rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Jeho zásah by i v těchto případech byl namístě pouze tehdy, jestliže by došlo k porušení základních práv v důsledku nesprávné aplikace jednoduchého práva, např. tehdy, šlo-li by o svévolný výklad anebo v případě interpretace, která by byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl.
Přestože podle názoru Ústavního soudu ke stručnému, ničím nepodmíněnému a jednoznačně vyjádřenému závěru obecných soudů o tom, že výkon subjektivní povinnosti je okolností vylučující neoprávněnost zásahu možno mít určité výhrady, rozhodly obecné soudy podle přesvědčení Ústavního soudu v souzené věci v souladu s ustanovením § 138 o. s. ř., a tudíž i ústavně konformním způsobem. V projednávaném případě tedy nutno mít na zřeteli, jak na to upozornil odvolací soud, že při posuzování podmínky, zda se nejedná o zřejmě bezúspěšné uplatnění práva, vychází soud - bez provádění dokazování - ze skutkových tvrzení uvedených v žalobě a právě tato tvrzení samotnou stěžovatelkou v žalobě uvedená nasvědčují správnosti závěru obou soudů o zřejmé bezúspěšnosti uplatňování práva. Již na prvý pohled totiž z citace svědecké výpovědi v žalobě uvedené, tak jak byla shora citována, plyne, že takovým výrokem -aniž byl znám a uveden důvod odmítnutí přednášky - nemohla být, objektivně vzato, čest a vážnost stěžovatelky poškozena. I když pak obecné soudy kladly ve svých rozhodnutích důraz především na formu jednání, jímž měl být zásah učiněn, z níž dovozovaly okolnost vylučující neoprávněnost zásahu, ze zdůvodnění rozhodnutí soudu odvolacího je již patrno, že tento soud při posuzování předmětné podmínky ust. § 138 o. s. ř. poukázal, a zřejmě tak i měl na zřeteli, na stěžovatelkou v žalobě uvedený obsah svědecké výpovědi, tak jak je shora citován. Ústavní soud tak uzavírá, že z uvedených důvodů v daném případě porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal, a proto její ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2006