Constitutional Court dismisses appeal claiming excessive factual review by appellate court in personality rights case.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court dismissed the constitutional complaint filed by M. M. against the Supreme Court's ruling in a personality rights dispute. The applicant argued the appellate court erred in evaluating evidence and refusing full monetary compensation for non-pecuniary damage. The court rejected these claims as mere factual disputes lacking constitutional relevance, noting the appellate court did not commit extreme excesses in its fact-finding.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court is not a further instance of ordinary courts and may intervene only in extreme excesses of fact-finding, rejecting mere factual disputes as lacking constitutional relevance.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
IV. ÚS 159/06
Ústavní soud rozhodl dne 21. září 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické, ve věci navrhovatele M. M., zastoupeného Irenou Lazurovou, advokátkou se sídlem Krakovská 1256/24, 110 00 Praha 1, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2004 č. j. 1 Co 118/2004-169, t a k t o :
Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í
Včas podanou (§ 72 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze a tvrdil, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného základního práva plynoucího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v té souvislosti současně porušena ze strany obecného soudu maxima zakotvená v čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR.
K tvrzenému dotčení ústavních kautel mělo dojít v předmětné občanskoprávní věci o ochranu osobnosti tím, že označený soud k odvolání stěžovatele (žalobce v řízení před obecnými soudy) zamítavý rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2004 č. j. 34 C 142/2002-142 sice změnil; to nicméně toliko potud, že rozhodl o povinnosti žalované MAFRA, a. s., jakož i žalované CET 21, spol. s r. o., uveřejnit omluvy soudem oproti jeho petitornímu návrhu značně redukované, a dále jeho návrhu nevyhověl v rozsahu žalobního žádání stran náhrady nemajetkové újmy v penězích, resp. potvrdil v daném ohledu rozsudek soudu nalézacího. Stěžovatel obsáhlými námitkami vytýkal Vrchnímu soudu v Praze, že nesprávně hodnotil ve věci provedené důkazy a k některým patřičně (při tomto hodnocení) nepřihlédl, čímž v důsledku toho vycházel z vadně zjištěného skutkového stavu, vedoucího následně k nesprávnému právnímu závěru o tom, že omluva v požadovaném rozsahu není adekvátní s tím, že v případě daného zásahu do práva na ochranu osobnosti se jeví postačujícím zadostiučinění formou této omluvy a stěžovatel nemá právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (§ 13 odst. 1, 2 obč. zák.). Samostatným žalobním bodem potom rovněž stěžovatel obecnému soudu vytkl opomenutí hodnocení použití jeho fotografie dle jeho názoru v rozporu se zákonnou licencí ve smyslu § 12 obč. zák. V důsledku těchto v návrhu podrobně rozvedených výhrad domáhal se posléze, aby Ústavní soud v záhlaví označené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze nálezem zrušil.
Dovolání stěžovatele, jehož tvrzenou přípustnost opíral o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a), c) o. s. ř., Nejvyšší soud (ve vztahu k němu) pro nepřípustnost výrokem I. (ústavní stížností nenapadeného) rozsudku ze dne 22. prosince 2005 č. j. 30 Cdo 2649/2004-219 odmítl.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Stěžovatel primárně co do základu svých výtek zpochybňuje (v jemu nevyhovující části) obecnými soudy zjištěný skutkový stav, o který tyto posléze opřely právní závěry ve věci učiněné. Jak plyne z dnes již ustálené judikatury, Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval. V oblasti jimi realizovaného zjišťování skutkového stavu je povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy.
Z rozhodovací praxe Ústavního soudu se takto podává, že řízení o ústavních stížnostech lze co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (nálezy ve věcech
sp. zn. IV. ÚS 570/03
,
III. ÚS 177/04
,
III. ÚS 501/04
,
II. ÚS 418/03
).
Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 34 C 142/2002 uvedená pochybení zjištěna nebyla; výslovná hodnotící reakce stran důkazu spočívajícího v Senátu Parlamentu ČR učiněném projevu V. Ž. v odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze obsažena není, nicméně posouzení kontextuální důvody k úsudku o neústavnosti procesu jako celku a jeho výsledku v důsledku této absence dle názoru Ústavního soudu nezakládá (srov. publikované usnesení ve věci
sp. zn. III. ÚS 359/05
- www.judikatura.cz; shodně
sp. zn. IV. ÚS 468/05
ze dne 6. dubna 2006,
IV. ÚS 568/05
ze dne 22. února 2006,
IV. ÚS 679/05
ze dne 6. března 2006).
Námitky stěžovatele mají tak ve svém souhrnu povahu pouhé skutkové polemiky, která, při ústavněprávním vymezení a chápání role Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), jenž není další odvolací instancí v systému obecného soudnictví (čl. 81, čl. 91 Ústavy ČR), nemá sama o sobě ústavněprávní relevanci.
Na tyto skutkové závěry navazující právní posouzení a podřazení věci pod normy relevantního jednoduchého práva nevymyká se (v části pro stěžovatele nepříznivě vyznívající a jím napadené) závěrům plynoucím z judikatury Ústavního soudu (kupř. nálezy
sp. zn. III. ÚS 359/96
,
II. ÚS 357/96
,
I. ÚS 156/99
,
I. ÚS 367/03
,
I. ÚS 453/03
,
IV. ÚS 146/04
, II. ÚS 94 /05), ani potom nevykračuje z mezí soudcovského uvážení vytyčených aplikovanými ustanoveními a celkovou povahou případu stěžovatele a jednotlivých okolností s ním spjatých.
Výtka "opomenutí" hodnocení použití fotografie stěžovatele v rozporu se zákonnou licencí ve smyslu § 12 obč. zák. v rozsahu v ústavní stížnosti formulovaném obecným soudům, resp. nalézacímu ani odvolacímu, jak z připojeného spisu se podává, k posouzení předložena nebyla; nelze k ní tudíž z pohledu principu subsidiarity (§ 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), coby novu uplatněnému ex post v řízení o ústavní stížnosti, přihlédnout (nálezy
sp. zn. III. ÚS 359/96
,
III. ÚS 117/2000
,
IV. ÚS 589/2000
,
III. ÚS 161/01
,
III. ÚS 183/01
,
III. ÚS 569/03
a contrario,
III. ÚS 126/04
,
I. ÚS 84/05
).
Protože porušení ústavních práv, jichž se stěžovatel dovolával, Ústavní soud neshledal, bylo mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti pro zjevnou její neopodstatněnost rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. září 2006