Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 15/06 ECLI:CZ:US:2006:4.US.15.06 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming judges were biased by political pressure without proof.

Numero d'incarto IV.ÚS 15/06
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by F. K. against the Supreme Court's decision regarding judicial bias. The petitioner argued that judges were biased due to political pressure and cited precedents allowing dismissal based on reasonable doubt rather than proven bias. The court held that the Supreme Court properly addressed these arguments and that the constitutional principle of judicial independence makes such proof unnecessary.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 72 of the Act on the Constitutional Court; § 43 para. 2 lit. a of the Act on the Constitutional Court: A constitutional complaint is inadmissible if the court finds no violation of constitutionally guaranteed rights, as the presumption of judicial independence precludes requiring proof that judges resisted political pressure.

Parole chiave

Generato dall'IA
judicial independence political pressure reasonable doubt constitutional complaint bias dismissal fair trial rights Constitutional Court

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 72 of the Act on the Constitutional Court
§ 43 para. 2 lit. a of the Act on the Constitutional Court
Art. 6 of the Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms
Art. 36 para. 1 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
§ 14 of the Civil Procedure Code

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 22. 3. 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové 3, Komenského 241, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2005, č. j. Nco 233/2005-91, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 20. 1. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), jímž bylo rozhodnuto o tom, že soudci Krajského soudu v Ústí nad Labem JUDr. Miroslav Formánek, JUDr. Jana Nováková a JUDr. Pavel Vrcha nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 19 C 136/2001 a u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 8 Nc 188/2005.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo, vyplývající z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to právo na projednání věci nezávislým a nestranným soudem, neboť v jeho věci rozhodovali soudci, jenž měli být z důvodu své podjatosti vyloučeni. Stěžovatel dovozoval, že k vyloučení soudců z projednávání jeho věci postačuje, prokázal-li důvodnou pochybnost o jejich nezávislosti a zejména nestrannosti. Své závěry stěžovatel opřel o argument, že se při rozhodování o podjatosti soudce nejedná pouze o hodnocení subjektivního pocitu soudce, nýbrž o objektivní úvahu, zda lze vzhledem k okolnostem případu mít za to, že by soudce podjatý být mohl (nález Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 105/01

), dále o argument, že vyloučení soudce z projednání věci nezakládá pouze prokázaná podjatost, nýbrž i pouhá pochybnost o jeho podjatosti (nález Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 167/94

) a rovněž o argument, že z projednání a rozhodnutí věci je vyloučen ten soudce, u něhož se vzhledem k jeho způsobu jednání a chování během řízení vytvořil takový vztah k věci nebo účastníkům, že lze objektivně o jeho nepodjatosti pochybovat (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delcourt proti Belgii, 1970). Stěžovatel uváděl, že v České republice je vyvíjen silný politický a společenský tlak, především ze strany politiků, aby spory, které vede, byly ukončeny určitým způsobem. Dle jeho názoru lze mít důvodnou pochybnost, zda jsou soudci schopni takovému tlaku odolat a rozhodovat nestranně. Pokud jde o soudce krajského soudu, jejichž vyloučení se stěžovatel domáhal, tito neprokázali, že se od vlivu politiků distancují a že nebudou při svém rozhodování politickým tlakem ovlivněni, jedná se proto o soudce podjaté. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí vrchního soudu zrušil.

II. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. Poté, co Ústavní soud napadené rozhodnutí přezkoumal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v prvé řadě předesílá, že se totožnou problematikou zabýval ve svém usnesení ze dne 8. 2. 2006,

sp. zn. IV. ÚS 21/06

, a ani nyní nespatřuje důvod se od vysloveného právního názoru odchýlit. Vrchní soud v Praze se s námitkami stěžovatele, týkajícími se podjatosti soudců, v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vypořádal, když vyložil, z jakého důvodu nelze skutečnosti tvrzené stěžovatelem podřadit pod důvody uvedené v § 14 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Pro stručnost tedy lze na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázat. Závěry vrchního soudu o tom, že samotnou politickou kampaň a rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky nelze považovat za skutečnosti, jež by byly samy o sobě způsobilé ohrozit nezávislost a nestrannost soudního rozhodování, se jeví jako přiléhavé a nevybočují z mezí stanovených pravidly spravedlivého procesu a ústavně zaručených práv. Naopak argumenty, uváděné v citovaných rozhodnutích, na něž stěžovatel ve své ústavní stížnosti odkázal, na stěžovatelem formulované výtky z pohledu kontextuálního bez dalšího nedopadají. Po soudcích lze jen stěží požadovat, aby v souladu s požadavky stěžovatele prokázali, že nebudou ovlivněni politickým tlakem; nadbytečnost takového důkazu vyplývá ze základního ústavního principu fungování soudní moci, jímž je nezávislé a spravedlivé rozhodování, přičemž je zákonnou i morální povinností soudců tento princip dodržovat.

Ústavní soud tedy konstatuje, že neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. 3. 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně senátu