Constitutional Court dismisses appeal as unfounded due to lack of proven fundamental rights violation by lower courts.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by J. V. against the regional court's decision to reject his appeal as late. The petitioner argued that the lower courts incorrectly determined the delivery date of the judgment and failed to properly evaluate evidence regarding alternative delivery methods. The court rejected the complaint because the petitioner provided no specific constitutional arguments demonstrating a serious violation of fundamental rights, finding the lower courts' procedures fully compliant with the law.
Regesto Legislator
Generato dall'IAZákon o Ústavním soudu; Ústavní soud odmítá ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, pokud stěžovatel neprokáže zásah do základních práv a svobod, aniž by bylo nutné prokazovat pochybení obecných soudů.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. V., zastoupeného JUDr. Alešem Zemanem, advokátem se sídlem Praha 2, Svobodova 7, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 12. 2005, č.j. 14 Co 204/2005-749, takto:
Ústavní stížnost s e o d m í t á.
O d ů v o d n ě n í :
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Domnívá se, že jím byla porušena jeho základní práva vyplývající z ust. čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o základních právech a lidských svobodách.
Napadeným usnesením bylo potvrzeno rozhodnutí soudu I. stupně, kterým bylo odmítnuto odvolání podané stěžovatelem jako opožděné.
Stěžovatel ve své stížnosti uvádí, že porušení svých práv spatřuje zejména v necitlivém posouzení okolností, za nichž mu byl doručen předchozí rozsudek soudu I. stupně, proti kterému odmítnuté odvolání směřovalo. Dovozuje, že soudy nepostupovaly správně, pokud dospěly k závěru, že k doručení předmětného rozsudku došlo již 15. 12. 2003. Formuluje převážně obecné námitky týkající se náhradního způsobu doručování a kritizuje dokazování provedené soudem k otázce doručení výzvy k vyzvednutí zásilky stěžovateli. Ve své podstatě je ovšem ústavní stížnost vyjádřením odlišného názoru stěžovatele ohledně fikce doručení a hodnocení provedeného dokazování. Neobsahuje bližší ústavněprávní argumentaci a není z ní patrné, v čem by mělo být údajné pochybení soudů tak závažné, že by mohlo znamenat zásah do sféry základních práv stěžovatele.
Po prostudování ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí i Ústavním soudem vyžádaného spisu Okresního soudu v Domažlicích, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud především zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavních garancí, tj. z pohledu, zda v řízení před obecnými soudy a rozhodnutím z něj vzešlým nebyla dotčena práva nebo svobody chráněné ustanoveními ústavního pořádku. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je tak vázán na splnění jistých podmínek (srov. nález Ústavního soudu ve věci
sp. zn. III. ÚS 23/93
). V tomto případě Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů žádné pochybení, natož takové, které by mohlo mít za následek porušení ústavním pořádkem chráněných práv stěžovatele. Soudy provedly stěžovatelem navržené důkazy, avšak stěžovateli se ani jejich prostřednictvím jeho tvrzení nepodařilo prokázat. Otázku fikce doručení posuzovaly soudy v souladu s platnými ustanovením občanského soudního řádu. Postup soudů byl zcela v souladu se zákonem a ze strany Ústavního soudu jim tedy není co vytknout.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatoval, že se stěžovateli nepodařilo prokázat zásah do jeho základních práv a svobod a Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV.senátu Ústavního soudu