Constitutional Court dismisses appeal as clearly unfounded due to procedural time limits and lack of legal merit.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint against lower court rulings regarding evidence evaluation. The applicant argued that the Supreme Court improperly dismissed their appeal based on evidentiary issues, claiming a violation of fundamental rights. The Court found the complaint clearly unfounded because the appeal was inadmissible due to lack of legal significance and filed after the statutory deadline.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.; Constitutional complaints are dismissed as clearly unfounded when the underlying appeal was inadmissible due to lack of legal significance or filed after the statutory time limit.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 8. listopadu 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatele J. Š., zastoupeného Mgr. Marií Broučkovou, advokátkou se sídlem Mrkvičkova 1355, 163 00 Praha 6, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2006 č. j. 32 Odo 587/2005-130, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. dubna 2004 č. j. 9 Cmo 307/2003-101 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2003 č. j. 41 Cm 427/95-85, t a k t o :
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dle odůvodnění návrhu mělo se tak stát tím, že Nejvyšší soud nepodřadil jeho námitky proti hodnocení důkazů a neprovedení konkrétně specifikovaného důkazu pod důvod, na základě něhož by bylo možné založit úvahy pro přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Tomuto usnesení předcházejícím rozsudkům, resp. soudu nalézacímu a odvolacímu potom stěžovatel blíže rozvedenými námitkami vytkl nesprávné zjištění skutkového stavu, pročež se posléze domáhal, aby Ústavní soud předmětná rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným. Obdobně je povinen postupovat soudce zpravodaj, je-li návrh podán po lhůtě stanovené zákonem pro jeho podání [§ 43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jak bylo zjištěno z obsahu odůvodnění v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, tento odmítl dovolání navrhovatele směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. dubna 2004 č. j. 9 Cmo 307/2003-101 z důvodu, že námitka nesprávného hodnocení důkazů a neúplnosti dokazování způsobilá (mimo jiné) naplnit dovolací důvod zakotvený v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nemá svou relevanci ve vztahu k úvahám o přípustnosti dovolání plynoucím z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. potud, že je v jeho intencích omezen toliko na zkoumání otázek právních, a to zásadního významu [procesní vývoj předmětné věci přípustnosti dle § 237 odst. 1 písm. a), písm. b) o. s. ř. nesvědčil]. Z uvedeného podává se, že dovolání ve věci stěžovatele evidentně nebylo na základě jeho skutkových námitek z pohledu případného posouzení otázky zásadního právního významu možno posoudit jako přípustné (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), resp. tuto možnost svým dispozičním úkonem stěžovatel ani nezaložil, neboť rámec takto zákonem předpokládané (případné) přípustnosti dovolání je determinován posouzením toliko výtek (otázek) právních [§ 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.].
V uvedeném rozsahu bylo nutno v důsledku obsahu citovaných kogentních ustanovení posoudit návrh stěžovatele jako zjevně neopodstatněný, když je zřejmé, že povahou námitek obsažených v jím podaném mimořádném opravném prostředku (dovolání) nemohl posouzení otázky zásadního právního významu vůbec otevřít.
Ohledně rozsahu petitu požadujícího zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. dubna 2004 č. j. 9 Cmo 307/2003-101 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2003 č. j. 41 Cm 427/95-85 promítá se potom popsaná procesní situace následně v tom, že pro aplikaci výjimky uvedené v § 72 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nejsou splněny náležité předpoklady, když k odmítnutí stěžovatelem podaného dovolání nedošlo v důsledku kvalifikace tohoto odmítnutí jako nepřípustného z důvodů závisejících na uvážení orgánu, jenž o něm rozhodoval, jež citované ustanovení předjímá. Z toho posléze plyne, že v této části byla ústavní stížnost podána po lhůtě k tomu zákonem stanovené (§ 72 odst. 3, 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Na základě uvedených důvodů bylo proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2006