Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 692/06 ECLI:CZ:US:2006:3.US.692.06 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses taxi company's appeal claiming road traffic law violates fundamental rights and freedom of enterprise.

Numero d'incarto III.ÚS 692/06
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by DIMO TAXI PRAHA s.r.o. against administrative penalties for fare manipulation. The company argued that the Road Traffic Act violated its freedom of enterprise and lacked European precedent, while the state contended that regulation is standard globally. The court rejected these claims, ruling that the law sufficiently defined the administrative offense and that business freedom is conditional upon statutory compliance.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, pokud se opírá o vágní přesvědčení o neústavnosti právní regulace, která je v souladu s čl. 26 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint freedom of enterprise road traffic law administrative penalty zjevně neopodstatněná fundamental rights taxi service regulation

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 11 Listiny základních práv a svobod
1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", a "s Dodatkovým protokolem k Úmluvě o ochraně základních práv a lidských svobod a nově i se smlouvou o přistoupení k EU".
čl. 26 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
čl. 4 Ústavy ČR
Nejvyšší správní soud ani jakýkoliv jiný soud nejsou vyvázány z imperativu plynoucího z čl. 4 Ústavy ČR.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 31. října 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky DIMO TAXI PRAHA s. r. o., se sídlem v Praze 5, Kartouzská 4, zastoupené JUDr. Jiřím Urbanem, advokátem v Praze 1, Vodičkova 41, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. června 2006, čj. 4 As 30/2005-51, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2005, čj. 5 Ca 81/2003-29, a o návrhu na zrušení § 35 odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, v platném znění, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, a to pro jejich tvrzený rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", a "s Dodatkovým protokolem k Úmluvě o ochraně základních práv a lidských svobod a nově i se smlouvou o přistoupení k EU". Rozsudkem Městského soudu v Praze byla zamítnuta žaloba stěžovatelky směřující proti rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 24. 2. 2003, čj. 911/2002-O110, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravy, ze dne 30. 7. 2002, čj. MHMP-77030/2002/DOP-03/R-Mo. Citované rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy uložilo stěžovatelce pokutu za porušení ustanovení § 35 odst. 3 písm. i) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě (předražení ceny jízdného a vystavení nesprávné stvrzenky zaměstnancem stěžovatelky). Magistrát hlavního města Prahy, odbor dopravy, vyměřil pokutu ve výši 200 000 Kč, kterou Ministerstvo dopravy snížilo na částku 100 000 Kč. Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatelky proti rozhodnutí Městského soudu v Praze.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti argumentuje celkovou protiústavností právní regulace poskytování taxislužby v České republice. Stěžovatelka jako provozovatelka taxislužby prý nesmí být při provozování taxislužby nijak omezována, a to zejména aktivitou státních orgánů. Česká právní úprava prý nemá obdobu v Evropě a odčerpává zisk z provozování podniku stěžovatelky. Navíc četná ustanovení zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, v platném znění, jsou prý nejasná a neurčitá, správní soudy se navíc nesprávně řídily podzákonnou úpravou, totiž vyhláškou č. 478/2000 Sb., aniž by přihlédly k obsahu a rozsahu zákonné úpravy. Stěžovatelka též stručně zpochybňuje podstatu odůvodnění napadených rozhodnutí správních soudů týkající se správního deliktu.

Ústavní stížnost, stejně jako návrh s ní spojený jsou zjevně neopodstatněné.

Co se týče argumentace stěžovatelky o dostatečném nevymezení správního deliktu správními soudy, Ústavní soud se s touto argumentací nemohl ztotožnit. Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud se týče výkladu podústavního práva, naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů. Nejvyšší správní soud ani jakýkoliv jiný soud nejsou vyvázány z imperativu plynoucího z čl. 4 Ústavy ČR. Tomuto úkolu Nejvyšší správní soud, stejně jako Městský soud v Praze plně dostály. Rozhodnutí Nejvyššího správní soudu je dostatečně pregnantně, racionálně a logicky věcně odpovídajícím způsobem odůvodněno. Delikt stěžovatelky, resp. jejího zaměstnance, který je stěžovatelce v souladu se zákonem a judikaturou Nejvyššího správní soudu přičítán, je pregnantně popsán v odůvodnění rozhodnutí obou soudů. V tomto ohledu postačí na napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu odkázat, aniž by bylo třeba vývody tam blíže rozvedené pro nadbytečnost znovu opakovat.

Podstatou ústavní stížnosti nicméně není zpochybnění odůvodnění Nejvyššího správního soudu, ale zpochybnění ústavnosti zákonné regulace podnikání v oblasti taxislužby jako takové. Tyto vývody stěžovatelky jsou ovšem zcela zjevně neopodstatněné. Ústavní soud odkazuje stěžovatelku na čl. 26 odst. 2 Listiny, který výslovně podmiňuje realizaci práva každého podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost splněním podmínek stanovených zákonem. Zákonná regulace provozování taxislužby tedy nemůže být v rozporu s ústavním pořádkem. Z ústavy v žádném případě nevyplývá právo podnikat "bezprostředně a nezávisle na jiných subjektech ... nikým neomezován", jak dovozuje stěžovatelka. Stěžovatelka ve skutečnosti pro protiústavnost zákona č. 111/1994 Sb. nesnáší kromě zcela obecných frází vůbec žádné argumenty. Obecné floskule v ústavní stížnosti uvedené jsou navíc zcela v rozporu s realitou. Regulace provozování taxislužby je, narozdíl od tvrzení stěžovatelky, standardní ve všech vyspělých zemích, a naopak nepřítomnost této regulace by vedla jen k prohloubení negativních jevů, které jsou v této oblasti všeobecně známé, a jistě jsou známé i stěžovatelce.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost se opírá prakticky výhradně o argumentaci vycházející z vágního přesvědčení stěžovatelky o neústavnosti právních předpisů, které se k věci vztahují, přičemž, jak výše uvedeno, Ústavní soud považuje tato tvrzení za zjevně neopodstatněná, nezbylo, než podanou ústavní stížnost a návrhy s ní spojené odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. října 2006