Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial due to lawyer's failure to receive prosecutor's decision.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected V. M.'s appeal against a regional court's decision to return a criminal case for retrial. The petitioner argued that his lawyer was not served with the prosecutor's dismissal decision, rendering evidence obtained during the trial illegal and violating the right to a fair trial. The court held that this procedural defect did not reach the constitutional level as it did not permanently prejudice the petitioner's position and could be raised later in the proceedings.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court does not assess the fairness of a criminal trial in isolation but considers whether specific procedural defects, when viewed in the context of the entire process, reach the constitutional level of unfairness.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti V. M., zastoupeného JUDr. Vilémem Urbišem, advokátem se sídlem v Bruntále, Eduarda Beneše 21, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 6 To 175/2006, takto :
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí krajského soudu, neboť se domnívá, že jím bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Z připojených rozhodnutí a spisu sp. zn. 1 T 189/2005 Okresního soudu v Bruntále se podává, že dne 11. 7. 2002 bylo proti stěžovateli a dalším osobám usnesením policejního orgánu zahájeno trestní stíhání, proti kterému podal stížnost, již státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Bruntále usnesením dne 29. 7. 2002 zamítl. Dne 30. 7. 2002 byl stěžovateli - z důvodu nutné obhajoby (§ 36 odst. 3 tr. řádu) - ustanoven obhájce; zmíněné usnesení státního zástupce však bylo doručeno jemu, nikoli již obhájci. Z tohoto důvodu, a proto, že podle jeho názoru není poté podanou obžalobou zachována jednota jednoho ze žalovaných skutků, soud prvního stupně usnesením ze dne 8. 12. 2005, č.j. 1 T 189/2005-1303, trestní věc stěžovatele (a dalších obžalovaných) vrátil státnímu zástupci k došetření. Ke stížnosti státního zástupce však odvolací soud toto rozhodnutí ústavní stížností napadeným usnesením podle § 149 odst. 1 písm. b/ tr. řádu zrušil a soudu prvního stupně uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dovozuje, že pokud usnesení státního zástupce o zamítnutí jeho stížnosti nebylo doručeno obhájci, nenabylo dosud právní moci ani usnesení o zahájení trestního stíhání, a tudíž nemohlo ani "proběhnout zákonné dokazování"; důkazy v trestním řízení "doposud provedené byly proto pořízeny a získány v rozporu se zákonem". Odvolací soud tento "nezákonný stav" fakticky potvrdil, a to aniž by vysvětlil, "proč se tak stalo a jaké měl pro to důvody". Tímto postupem podle stěžovatele došlo k porušení "tolikrát Ústavním soudem citované zásady férovosti trestního řízení" a k výše zmíněnému porušení práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se orgány činné v trestním řízení vytýkaným postupem v přípravném řízení a při zahájení trestního stíhání (§ 158 a násl., § 160 a násl. tr. řádu) dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jak je stěžovatelem tvrzeno.
Ústavní soud dospěl k závěru, že tomu tak není.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací vskutku mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy
sp. zn. I. ÚS 46/96
a
sp. zn. IV. ÚS 582/99
), za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález
sp. zn. III. ÚS 62/95
, usnesení
sp. zn. IV. ÚS 316/99
,
I. ÚS 486/01
,
IV. ÚS 213/03
,
IV. ÚS 262/03
a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení trestního je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy vskutku extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (usnesení Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 674/05
).
Ústavní soud důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Z toho plyne, že ústavní stížnost je zpravidla nepřípustná (s výjimkou ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), jestliže řízení v dané věci dosud neskončilo a stěžovatel má možnost uplatnit prostředky k ochraně svých práv ještě v rámci tohoto řízení.
K uvedenému je přiléhavé též připomenout, že ačkoli aplikované zásady ústavněprávního přezkumu se vztahují k soudnímu procesu ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost sama o sobě; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) z hlediska ústavněprávního rozměru ve vztahu k celému řízení, tj. aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn.
IV. ÚS 583/99
,
IV. ÚS 259/2000
,
III. ÚS 639/02
,
III. ÚS 474/04
a
IV. ÚS 679/05
).
Posuzovány z vyložených hledisek, stěžovatelovy námitky obstát nemohou.
Předně je nutné zdůraznit, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím zrušovacím, jímž se trestní věc vrací před soud prvního stupně k dalšímu řízení, a stěžovateli se prostor pro prosazování jeho procesních práv nikterak nezavírá. Stěžovatel nedokládá, čím se jeho postavení v procesu stalo "nezvratně" - právě tímto rozhodnutím - nepříznivým. Je-li toho názoru, že důkazy dosud provedené "byly pořízeny a získány v rozporu se zákonem", má k dispozici námitku, již může uplatnit kdykoli v dalším průběhu trestního řízení, případně i v rámci opravných prostředků. Stojí za zaznamenání, že nepoužitelnými by se provedené důkazy mohly stát jen tehdy, přicházelo-li by v úvahu, že na základě opravného prostředku stížnostní soud usnesení o zahájení trestního stíhání zruší; v posuzovaném případě však dožadované (pouhé) doručení usnesení státního zástupce obhájci, jímž byl tento opravný prostředek zamítnut, takovou možnost zjevně neotevírá.
Ani samotný spor o doručení usnesení, kterým byla stěžovatelova stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání státním zástupcem zamítnuta, nedosahuje ústavněprávní roviny. Ostatně stěžovatel se mýlí, jestliže z nedostatku doručení usnesení o jeho stížnosti obhájci dovozuje, že jí napadené usnesení o zahájení trestního stíhání nenabylo právní moci; ta by nastala bez ohledu na to, již dnem vyhlášení rozhodnutí nadřízeného orgánu (§ 140 odst. 1 písm. a/ , § 141/2 tr. řádu).
Stěžovatelově námitce, spočívající v nedostatečném odůvodnění usnesení odvolacího soudu, lze přisvědčit potud, že svojí formální výstavbou očekáváním, odvoditelným z § 134 odst. 2 tr. řádu, nevyhovuje v úplnosti. Jestliže však odvolací soud měl za to, že "je nutno zcela jednoznačně přisvědčit námitkám, které byly vysloveny státním zástupcem", a tyto "námitky" podrobně v odůvodnění vyložil, a jestliže ony požadavek uvedení "právních úvah, na jejichž podkladě (soud) posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona" vystihují, pak napadenému odůvodnění nelze upřít, že informaci, z jakých důvodů napadeným rozhodnutím rozhodl, přesto podává.
Posuzováno v celkovém kontextu daného stadia trestního řízení proto ani zde k porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces nedošlo.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu