Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 515/06 ECLI:CZ:US:2006:3.US.515.06 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal as manifestly unfounded, refusing to review contract validity or interpretation.

Numero d'incarto III.ÚS 515/06
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint without a hearing, ruling it manifestly unfounded. The applicant challenged lower court decisions confirming a settlement agreement on marital property, arguing violations of fundamental rights and fair trial standards. The court declined to re-evaluate the validity or interpretation of the contract, stating its role is limited to protecting constitutional legality rather than ordinary law application.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as manifestly unfounded without a merits decision if the challenged decisions do not involve a violation of fundamental rights or freedoms.

Parole chiave

Generato dall'IA
manifestly unfounded constitutional complaint marital property settlement contract interpretation Constitutional Court jurisdiction fundamental rights violation ordinary law review

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu návrhy zjevně neopodstatněné.
čl. 83 Ústavy ČR
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR).
§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
Ústavní stížností, podanou včas a řádně Ústavnímu soudu, brojí stěžovatelka proti shora označeným rozsudkům obecných soudů, a to pro stěžovatelkou tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl.
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 3. srpna 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. G., zastoupené JUDr. Hanou Ružarovskou, advokátkou v Rudné u Prahy, V Aleji 1142, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2006, čj. 53 Co 434/2005-200, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. června 2005, čj. 31 C 193/2004-181, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas a řádně Ústavnímu soudu, brojí stěžovatelka proti shora označeným rozsudkům obecných soudů, a to pro stěžovatelkou tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ve věci vedené před Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 193/2004 žaloval vedlejší účastník Ing. G. Š., CSc., stěžovatelku jako žalovanou o vydání v žalobě vymezených věcí, a to na základě dohody o vypořádání společného jmění manželů. Obvodní soud pro Prahu 5 vedlejšímu účastníkovi vyhověl a Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil. Ústavní stížnost obsáhle polemizuje se skutkovým a právním závěrem obou soudů a upozorňuje, že dohoda o vypořádání společného jmění manželů je neplatná, stejně jako zpochybňuje soudní interpretaci této dohody.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Z toho plynou pro kauzu stěžovatelky následující závěry. Ústavní soud především nemá pravomoc přehodnocovat závěry obou soudů o platnosti stejně jako o interpretaci dohody o vypořádání společného jmění manželů. Ústavní soud totiž není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"], resp. některé z ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly jednoduché právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004,

sp. zn. III. ÚS 321/03

, Sb.n.u.ÚS, sv. 33, str. 371, 374 a 375). Tak tomu ovšem, co se týče výkladu dohody o vypořádání společného jmění mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem, není.

Ústavní soud zdůrazňuje, že v důsledku toho, že stěžovatelka nepodala dovolání k Nejvyššímu soudu ČR [pravděpodobně proto, že se domnívala, že by Nejvyšší soud ČR nevyhodnotil stěžovatelkou namítané otázky rozhodnutí jako mající ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], nevstupuje Ústavní soud do role Nejvyššího soudu ČR a nepřezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska jeho zákonnosti. Ústavní soud naopak upozorňuje, že oba obecné soudy postupovaly plně v souladu se zásadami spravedlivého procesu, jak jsou tyto v judikatuře Ústavního soudu rozvíjeny. Do právních i skutkových závěrů obou soudů proto nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť Ústavní soud neshledal v argumentaci obou soudů žádný protiústavní exces.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat spis či jinou dokumentaci týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, eventuálně stanoviska účastníků řízení. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. srpna 2006