Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 503/06 ECLI:CZ:US:2006:3.US.503.06 Generato dall'IA

Constitutional complaint dismissed as unconstitutional remedy not exhausted before Supreme Court appeal.

Numero d'incarto III.ÚS 503/06
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by petitioner P. P. against lower court rulings. The petitioner argued that their constitutional rights were violated by the general courts' findings, but the Court determined the complaint was inadmissible because the petitioner had not exhausted all legal remedies. Specifically, a final appeal (dovolání) to the Supreme Court was pending, which serves as the last procedural step for protecting rights under the relevant law. The Court ruled that the principle of subsidiarity requires the Constitutional Court to wait until this final appeal is resolved before considering the complaint.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court; Law No. 182/1993 Coll., § 75 para. 1: The Constitutional Court is not competent to examine a constitutional complaint if the applicant has not exhausted all procedural means provided by law for the protection of their rights, particularly when a final appeal remains pending.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint inadmissibility exhaustion of remedies principle subsidiarity of constitutional review final appeal procedural step separation of powers doctrine procedural prerequisites competence of Constitutional Court

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court
Law No. 182/1993 Coll., § 72 para. 3
Law No. 182/1993 Coll., § 72 para. 4
Law No. 182/1993 Coll., § 75 para. 1
Law No. 182/1993 Coll., § 43 para. 1 lit. d and e
Constitution of the Czech Republic, Art. 83
Constitution of the Czech Republic, Art. 87 para. 1 lit. d

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

III. ÚS 503/06

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Rychtářem, advokátem v Praze 3, Sudoměřská 1038/39, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2005, sp. zn. 5 To 304/2005, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. března 2005, sp. zn. 4 T 139/2002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností podanou dne 29. června 2006 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Stěžovatel obsáhle polemizuje se skutkovými a právními zjištěními obecných soudů a tvrdí, že jimi byl zkrácen ve svých právech vyjmenovaných v ústavní stížnosti. Ústavní soud si ověřil dotazem u obecného soudu, že proti rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo podáno dovolání k Nejvyššímu soudu.

Před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je Ústavní soud povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon"), a to včetně podmínek ust. § 75 odst. 1 zákona, které vyžadují, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona). Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je totiž její subsidiarita.

Ústavní stížnost je nepřípustná, protože stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práva. K rozhodnutí o ústavní stížnosti není proto v daném okamžiku Ústavní soud příslušný.

Stěžovatel podal návrh na přezkoumání napadených rozhodnutí v rámci dovolacího řízení, tedy cestou mimořádného opravného prostředku. Podle ust. § 72 odst. 3 zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, který zákon výslovně označuje za poslední procesní prostředek k ochraně práva. Z toho nepochybně vyplývá, že podané dovolání je z hlediska dikce zákona posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti není důvod.

Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (zde Nejvyšší soud), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (zde Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě přípustnosti ústavní stížnosti a příslušnosti Ústavního soudu k jejímu přijetí.

V dané věci stěžovatel podal dovolání souběžně s ústavní stížností. Ze shora uvedeného však vyplývá, že taková ústavní stížnost je co do naplnění formálních kritérií nepřípustná podle ust. § 75 odst. 1 zákona, neboť posledním prostředkem k ochraně práva je zde podané dovolání, jež nemůže být odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu. Ústavní soud, aniž by se mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, proto musel soudcem zpravodajem předložený návrh odmítnout jako návrh nepřípustný a jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) a e) zákona].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2006