Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding civil court costs allocation under § 150 of Civil Procedure Code.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by IKO spol. s r.o. against lower court rulings on civil litigation costs. The applicant argued that courts violated fair trial rights by denying cost relief despite a subsequent settlement agreement, claiming the lower courts failed to apply § 150 of the Civil Procedure Code. The Court held that the settlement agreement did not create a binding obligation to waive cost claims and that the initial filing was justified due to the threat of statute of limitations, thus no constitutional violation occurred.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 150 odst. 1 o.s.ř.; § 146 odst. 2 o.s.ř.; The settlement agreement between parties does not automatically constitute a waiver of the right to claim litigation costs, and the court's assessment of the reasonableness of the lawsuit's filing remains independent of private settlements.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele společnosti IKO spol. s r.o., se sídlem v Plzni, Koterovská 177, zastoupené JUDr. Ing.Vojtěchem Levorou, advokátem se sídlem v Plzni, Slovanská tř. 136, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. 56 Co 482/2005, a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. 8. 2005, č.j. 62 Ro 89/2005-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížnosti podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonao Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů občanskoprávního řízení. Podle jeho názoru tím, že soudy odmítly aplikovat v jeho prospěch ustanovení § 150 o.s.ř., porušily právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluvy").
Žalobce v řízení před obecnými soudy (Ing. J. Krch) uplatnil návrhem na vydání platebního rozkazu podaným u Okresního soudu Plzeň - město dne 14. 1. 2005 nárok z odpovědnosti žalovaného (zde stěžovatele) za vady prodané věci (o zaplacení 300.000,- Kč). Podáním ze dne 20. 1. 2005 vzal tento návrh zpět, když účastníci dne 17. 1. 2005 uzavřeli dohodu o narovnání, na jejímž základě stěžovatel téhož dne zaplatil žalobci částku 280.000,- Kč. Usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. 3. 2005, č.j. 62 Ro 89/2005-9, bylo řízení zastaveno a stěžovateli uložena povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 43.107,75 Kč (§ 146 odst. 2, věta druhá, o.s.ř.). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni výrok o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení, když vyjádřil názor, že za určitých předpokladů by přicházelo v úvahu, aby náhrada nákladů řízení přiznána nebyla (§ 150 o.s.ř.). Usnesením ze dne 10. 8. 2005, č.j. 62 Ro 89/2005-25, rozhodl okresní soud znovu tak, že uložil stěžovateli náklady žalobci uhradit (nyní ve výši 37.072,67 Kč), a krajský soud toto usnesení potvrdil. Na základě zjištění, jakým způsobem (v jakém čase) jednali účastníci o mimosoudním vypořádání žalobcem uplatněného nároku (před notářem), dospěl k závěru, že "žalobci nelze vyčítat", že předmětnou žalobu u soudu podal; mohl mít totiž "důvodné obavy z případného vznesení námitky promlčení" (k němuž mělo dojít právě 14. 1. 2005), jelikož nemohl s jistotou počítat, že na schůzce se stěžovatelem (u notáře) dne 17. 1. 2005 k dohodě skutečně dojde. Proto podle názoru odvolacího soudu "prostor pro aplikaci § 150 o.s.ř. nevznikl".
Stěžovatel si je vědom, že Ústavní soud jen výjimečně zasahuje proti rozhodnutím o nákladech občanskoprávního řízení, domnívá se však, že taková mimořádná situace v jeho případě nastala. Především tvrdí, že oba soudy v napadených rozhodnutích nerespektovaly závazný právní názor, který vyjádřil odvolací soud v předchozím zrušovacím usnesení. Za druhé, odvolací soud se pak nevypořádal se všemi odvolacími námitkami, zejména s námitkou, že "podání žaloby bylo naprosto účelové ba dokonce nemravné, neboť žaloba byla podána až po domluvě účastníků na uzavření dohody o narovnání". Dále, soudy nesprávně ignorovaly obsah dohody o narovnání, jíž byly "vyřešeny veškeré vzájemné pohledávky a závazky", což se podle stěžovatele týká i pohledávek z náhrady nákladů řízení (a není naopak správný názor odvolacího soudu, že dohoda mohla postihnout pouze práva a povinnosti z hmotného práva). A konečně stěžovatel míní, že "jestliže neexistuje dluh, nemůže nebo neměla by existovat úspěšná žaloba", a "při neúspěšné žalobě" by nárok na náhradu nákladů řízení měl mít on, a nikoli žalobce.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (
sp. zn. IV. ÚS 10/98
,
II. ÚS 130/98
,
I. ÚS 30/02
,
IV. ÚS 303/02
,
III. ÚS 255/05
). Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např.
sp. zn. II. ÚS 598/00
,
III. ÚS 727/00
,
III. ÚS 619/00
).
Povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti vskutku způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, jež jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Není-li rozhodnutí (výroku), jež by bylo pojmově způsobilé porušit nebo ohrozit tato základní práva a svobody (resp. není-li adekvátního způsobu zásahu do nich), je namístě pokládat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu.
Východisko pro připustitelnou výjimku lze spojovat s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.
Jelikož ani stěžovatel nepochybuje (s jedinou výjimkou, ve vazbě na úvahu o "neúspěšné žalobě" - viz výše), že obecné soudy správně ustavily právní základ rozhodování o nákladech řízení na zásadě vyjádřené v ustanovení § 146 odst. 2, větě druhé, o.s.ř. (jež stěžovateli nesvědčí), klade se toliko otázka, zda výklad a aplikace ustanovení § 150 o.s.ř. (rovněž s negativním dopadem do poměrů stěžovatele) nemá právě tyto ústavně relevantní konotace.
Podle ustanovení § 150 o.s.ř. soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat.
Ústavní soud ve své judikatuře dává najevo, že posouzení podmínek aplikace citovaného ustanovení v konkrétní věci je výlučnou záležitostí obecného soudu, na němž je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících otázku přiznání nákladů řízení je nejvhodněji a v souladu se zákonem v konkrétním případě použitelným. Pouhá skutečnost, že soud neshledal důvody pro aplikaci § 150 o.s.ř., není zpravidla způsobilá zasáhnout ústavně zaručené právo na soudní ochranu (srov.
sp. zn. II. ÚS 167/2005
). Ústavní soud však opakovaně uvádí, že úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci, a je povinností soudu také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit; v postupu, který by nebyl odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat prvky libovůle a nahodilosti. Pouhý formální odkaz na příslušné ustanovení zákona bez objasnění závěru, ke kterému soud dospěl, by nebyl ve smyslu ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř. (a tedy i ve smyslu práva na spravedlivý proces) dostačující.
Výklad rozhodných "důvodů hodného zvláštního zřetele" spočívá v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu, kdy o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že podaný právní výklad představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, resp. vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria (přitom ale nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně).
Takový stav v dané věci však zjevně nenastal.
Odvolací soud rozhodná hlediska pro užití ustanovení § 150 o.s.ř. vymezil přiléhavě a v rozhodném smyslu i konformně zásadám, jež jsou v soudní praxi ustálené, a názory, které uplatnil též srozumitelně odůvodnil. Nikterak nelze dovodit, že jeho závěry (ve vztahu k dosaženému výsledku) mohou být považovány za nepředvídatelné, resp. excesivní, natožpak svévolné.
Je tomu tak již proto, že stěžovatel se dožadoval dobrodiní ustanovení § 150 o.s.ř. nepřípustně i v rovině práva podústavního.
Neobstojí tvrzení, že po zrušení původního výroku o nákladech řízení "nebyl respektován závazný právní názor" vyjádřený v předchozím zrušovacím usnesení odvolacího soudu. Zde bylo toliko řečeno, že za určitých okolností "by nebyla vyloučena aplikace § 150 o.s.ř.", a tyto okolnosti byly tehdy nejisté; v druhém rozhodnutí odvolací soud odůvodnil, proč to, co bylo posléze zjištěno, dříve naznačenou eventualitu nepřipouští.
Není také důvodná výtka, že se soud nevypořádal s námitkami o "nemravnosti" žaloby; naopak dospěl k závěru, že pod reálnou hrozbou promlčení uplatněného nároku bylo podání žaloby - i se zřetelem k ohlášenému jednání účastníků o narovnání - odůvodněné; k promlčení žalobcova nároku totiž mělo dojít 14. 1. 2005 a žalobce vskutku nemohl mít jistotu, že dne 17. 1. 2005 mimosoudního řešení sporu bude fakticky dosaženo.
Stěžovatel se mýlí také v té části vlastní argumentace, v níž se dovolává dohody o narovnání, jež byla účastníky po podání žaloby uzavřena. Není totiž zde důležité, zda pod pojem "veškeré vzájemné pohledávky a závazky" lze výkladem dohody zahrnout i "pohledávky a závazky" procesního původu (o nákladech řízení), resp. zda je to v právu možné či nikoli (tyto otázky mohou být relevantní pro vymezení majetkového vztahu účastníků, nikoli pro jejich procesní vztah k soudu); rozhodné je, že o nákladech řízení rozhoduje soud z úřední povinnosti (srov. § 151 odst. 1 o.s.ř.), resp. bez návrhu účastníků, a že jediným relevantním účastnickým úkonem ve sledovaných souvislostech je specifické procesní "vzdání se" práva na jejich náhradu. Součástí dohody o narovnání by tedy nemohlo být nic jiného (resp. nemohla by být jinak vyložena), než "závazek" žalobce, že takový (procesní) úkon vůči soudu učiní. Byl-li by vskutku učiněn (vzdal-li by se žalobce náhrady nákladů), soud by mu náhradu nákladů nepřiznal; neučinil-li by tak (navzdory dohodě účastníků), musel by soud rozhodnout podle § 146 odst. 2, věty druhé, o.s.ř.; "důvodem hodným zvláštního zřetele" (§ 150 o.s.ř.) by totiž - již logicky - nemohlo být "neučiněné" vzdání se práva na náhradu nákladů, nýbrž jen okolnosti, za kterých byla žaloba podána a za kterých byla vzata zpět, zde zejména důvody narovnání účastníků, vztah obsahu tohoto narovnání k žalobě apod.
A konečně nejsou správné ani stěžovatelovy úvahy o "neúspěšné" žalobě ve smyslu, že zde nebylo nároku; není totiž pochyb, že v době zahájení řízení (14. 1. 2005) zde nárok byl, a jeho zánik lze spojovat až s pozdějším narovnáním, k němuž došlo 17. 1. 2005.
Je tedy namístě uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, zde splněny nejsou. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2006
Jan Musil
předseda senátu