Constitutional Court dismisses appeal claiming extreme contradictions in evidence evaluation by lower courts.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a convicted fraud defendant against lower court rulings. The defendant argued that the courts reached extreme contradictions in their evaluation of evidence, yet the Constitutional Court found the complaint clearly unfounded. The court emphasized that it does not re-evaluate evidence and noted the defendant repeatedly raised these objections during prior proceedings.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as clearly unfounded without a merits decision if the content of the challenged decisions and the complaint itself demonstrate the lack of merit.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
III. ÚS 470/06
Ústavní soud rozhodl dne 3. srpna 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. I. S., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem v Praze 2, Sokolská tř. 60, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. března 2006, sp. zn. 5 Tdo 1194/2005, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. února 2005, sp. zn. 12 To 87/2004, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. března 2004, sp. zn. 4 T 16/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným trestnými činy podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 3 tr. zák. spáchanými ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku, na který Ústavní soud odkazuje. Za tento trestný čin byl stěžovateli podle § 250 odst. 4 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dohledem. Dále byl stěžovateli uložen peněžitý trest ve výměře 1 000 000,- Kč. Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodl k odvolání stěžovatele o zrušení napadeného rozsudku ve výroku o vině v bodech I. a II., dále v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Podle ust. § 259 odst. 3 tr. ř. pak Vrchní soud ve věci znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestnými činy podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 692/2004 Sb. a zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 3 tr. zák. ve znění zák. č. 692/2004 Sb. spáchanými ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Za tyto trestné činy byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dohledem, a dále mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 200 000,- Kč. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu plyne, že odvolací soud dospěl pouze k jinému závěru ohledně působnosti trestního zákona, když shledal pro stěžovatele příznivější aplikaci trestního zákona pozdějšího, kterým byly posunuty hranice škody jakožto kvalifikačního znaku skutkových podstat u majetkových trestných činů. Nejvyšší soud ČR odmítl stěžovatelovo dovolání podle ust. § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá obsáhlou ústavní stížností zrušení obou shora označených rozhodnutí, a to pro jím tvrzené "extrémní rozpory mezi učiněnými skutkovými zjištěními s důkazy provedenými obecnými soudy".
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti obsáhle polemizuje s hodnocením důkazů obecnými soudy. K tomu je třeba v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, se zásadně nepouští do hodnocení dokazování provedeného orgány činnými v trestním řízení, ledaže při hodnocení důkazů došlo k porušení ústavního pořádku.
Uvedený princip Ústavní soud respektoval i v této věci a zabýval se proto toliko otázkou, zda způsobem prováděného dokazování i následným odůvodněním nebyla porušena stěžovatelova základní práva (zejména právo na spravedlivý proces, resp. presumpce neviny). To však Ústavní soud neshledal a naopak dovodil, že s podstatou stěžovatelových námitek se obecné soudy dostatečně vypořádaly. Navíc v souladu se zákonem vyhodnotil dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR, který shledal dovolání stěžovatele a spoluobviněných osob jako zjevně neopodstatněné, ale současně se námitkami stěžovatele velmi detailně zabýval (vyjma námitek čistě skutkové povahy).
Ústavní soud respektuje skutečnost, že o věci bylo v zásadě shodně rozhodnuto třemi obecnými soudy, z nichž soudy prvého a druhého stupně na základě bezprostředního poznání důkazů dovodily, že ke skutku došlo a že skutek, zakládající daný trestný čin, spáchal stěžovatel. Rozsudek obecného soudu prvého stupně je mimořádně přesvědčivý, velmi podrobně se v něm zabývá všemi skutečnostmi a důkazy, o které se opíral, a není na Ústavním soudu, který nadto zásadně důkazy bezprostředně nepoznává, aby tytéž důkazy znovu podrobně přehodnocoval a vyvozoval z nich jiné závěry, než ke kterým došly soudy obecné. Není pro tuto věc nepodstatné, že stěžovatelovy námitky stěžovatel opakovaně uplatnil jak před soudem prvého stupně, tak v odvolání a nakonec i v dovolání. Rozsudek soudu prvého stupně obsahuje celkem osmdesát pět stran, a podrobně se zabývá všemi výtkami, které stěžovatel směřuje Ústavnímu soudu. Například co se týče výtek proti věrohodnosti svědeckých výpovědí svědka L., které považuje soud prvého stupně za jeden z klíčových důkazů, je možno odkázat na str. 24 až 28 rozhodnutí soudu prvého stupně či str. 9 rozhodnutí soudu odvolacího. Ústavnímu soudu, jak vyplývá ze shora uvedeného, nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí obecných soudů.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto zjištěné informace vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2006