Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 427/06 ECLI:CZ:US:2006:3.US.427.06 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint due to failure to meet statutory time limits for filing.

Numero d'incarto III.ÚS 427/06
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by M. V. against lower court rulings regarding a personal injury claim. The applicant argued that the courts violated his constitutional rights by failing to properly assess evidence and liability. The Court dismissed the complaint because it was not filed within the legally prescribed deadline, which ran from the delivery of the appellate court's decision rather than the Supreme Court's ruling.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; § 72 odst. 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu: A constitutional complaint must be filed within the statutory time limit calculated from the delivery of the appellate court's decision when the Supreme Court's ruling on the appeal is not a prerequisite for the time limit's commencement.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint statutory time limit appellate decision Supreme Court ruling procedural deadline dismissal of complaint legal deadline calculation

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Za uvedeného stavu, kdy posouzení přípustnosti dovolání nebylo vázáno na úvahu dovolacího soudu ve smyslu § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, bylo nutno podle ust.
§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž však výslovně formuloval otázku zásadního právního významu, bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle § 243b odst.
§ 243b odst. 5 věty první o. s. ř.
§ 218 písm. c) o. s. ř.
§ 241a odst. 3 o. s. ř.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 14. června 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti M. V., zastoupeného JUDr. Pavlou Kubičovou, advokátkou se sídlem 708 00 Ostrava-Poruba, gen. Sochora 6176, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 11 Co 357/2004 ze dne 6. 4. 2005 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 34 C 362/98 ze dne 25. 3. 2004, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel svou ústavní stížností, k poštovní přepravě předanou dne 29. 5. 2006, z důvodů v ní podrobně rozvedených, v nichž stručně shrnuto dává najevo nesouhlas se skutkovými zjištěními obecných soudů a jimi provedeným hodnocením důkazů, brojí proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů I. a II. stupně, neboť je přesvědčen o tom, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a domáhá se jejich zrušení.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny všechny formální předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a dospěl k závěru, že tomu tak není, neboť ústavní stížnost nebyla podána ve lhůtě pro její podání zákonem stanovené.

Z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojené přílohy - usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2440/2005 ze dne 23. 2. 2006 - je patrno, že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě shora označeným byla po provedeném dokazování zamítnuta žaloba stěžovatele na náhradu škody na zdraví ve výši 120.000,- Kč s příslušenstvím. Toto rozhodnutí bylo Krajským soudem v Ostravě rozsudkem shora označeným potvrzeno, když se odvolací soud v podstatě ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně. Dovolání proti jeho rozhodnutí směřující, stěžovatelem posléze podané, jehož přípustnost opíral o ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž však výslovně formuloval otázku zásadního právního významu, bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. Jmenovaný soud, jak plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí, vycházel z obsahu dovolání, z něhož bylo zřejmé, že stěžovatel (obdobně jako v ústavní stížnosti) nesouhlasí se skutkovými zjištěními, na jejichž podkladě odvolací soud věc právně posoudil a rozhodl o uplatněném nároku. Jak uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí jmenovaný soud, stěžovatel zpochybňoval právní závěry odvolacího soudu o nesplnění podmínek odpovědnosti žalované nemocnice za škodu pouze prostřednictvím nesouhlasu se skutkovými závěry, které byly podkladem pro právní posouzení věci a nejednalo se tak o námitku nesprávného řešení otázky právní, ale o námitku nesprávnosti skutkových zjištění, tedy o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který však přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř . - jehož aplikace, pokud jde o posouzení přípustnosti dovolání v daném případě, jedině přicházela v úvahu - založit nemůže, stejně jako námitka nesprávného hodnocení povedených důkazů. Učinil tak závěr, že dovolání stěžovatele směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž tento mimořádný opravný prostředek nebyl přípustný, a proto je odmítl.

Toto rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel ústavní stížností nenapadl, v ústavní stížnosti žádné námitky proti postupu a rozhodnutí dovolacího soudu nevznáší a Ústavní soud tak jen pro úplnost uvádí, že akceptaci popsaného postupu dovolacího soudu dal najevo již ve svých dřívějších rozhodnutích, naposledy v usnesení

sp. zn. III. ÚS 10/06

ze dne 7. 3. 2006.

Pokud jde o ústavní stížností napadená rozhodnutí soudů I. a II. stupně, je zřejmé, že stěžovatel pokládá ústavní stížnost proti nim směřující za včas podanou, neboť lhůtu pro její podání odvíjí od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o jím podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), kterážto podmínka však, jak plyne ze shora uvedeného, v daném případě splněna není. V již uvedeném usnesení Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 10/06

, na něž v podrobnostech v tomto směru možno odkázat, dal Ústavní soud najevo, že v případě dovolání podaného s odkazem na ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. při uplatnění tzv. nezpůsobilých dovolacích důvodů, jak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě, dovolací soud prostor pro "uvážení" zjevně nemá. Za uvedeného stavu, kdy posouzení přípustnosti dovolání nebylo vázáno na úvahu dovolacího soudu ve smyslu § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, bylo nutno podle ust. § 72 odst. 3 cit. zák. 60 denní lhůtu k podání ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím soudu I. a II. stupně odvíjet již ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Vzhledem k datu podání ústavní stížnosti dne 29. 5. 2006 nebyla tato zákonná lhůta stěžovatelem evidentně dodržena, a proto byla ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím soudů I. a II. stupně v záhlaví označeným podle § 43 odst. 1 písm. b) cit. zák. odmítnuta jako stížnost podaná po lhůtě zákonem stanovené.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. června 2006

Pavel Holländer

soudce zpravodaj