Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 425/06 ECLI:CZ:US:2006:3.US.425.06 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal against acquittal, ruling civil damages claim must proceed separately.

Numero d'incarto III.ÚS 425/06
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint against a district court decision dismissing his appeal regarding civil damages. The applicant argued that the trial court violated his rights by not reviewing the acquittal verdict, which he claimed was integral to the damages claim. The court held that the mandatory statutory rule requires directing the victim to a separate civil proceeding after an acquittal, making the appeal against the acquittal itself inadmissible.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 229 odst. 3 t. ř.; § 253 odst. 1 t. ř.: When a defendant is acquitted, the victim's claim for damages must be transferred to a civil proceeding, and an appeal against the acquittal by the victim is inadmissible as filed by an unauthorized person.

Parole chiave

Generato dall'IA
acquittal appeal civil damages claim unauthorized appeal mandatory transfer constitutional complaint

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 229 odst. 3 trestního řádu
2 Listiny základních práv a svobod), respektoval maximu zakotvenou v § 229 odst. 3 trestního řádu, na základě níž je v případě, kdy zprostí obžalovaného obžaloby, povinen odkázat poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody vždy na řízení ve věcech občanskoprávních.
§ 253 odst. 1 trestního řádu
§ 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.
Dle § 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jsou oprávněni podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba podle článku 87 odst.
čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR
Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh ,satisfakce' v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá" (usnesení ve věci
§ 43 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA
R 43/67
R 43/67, R 21/97), jakož i odborných komentářů (kupř.
R 21/97
R 43/67, R 21/97), jakož i odborných komentářů (kupř.
IV. ÚS 648/01
Constitutional complaint dismissed for lack of standing regarding acquittal verdict and improper civil referral.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 20. června 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatele MUDr. T. R., zastoupeného JUDr. Klárou Veselou-Samkovou, advokátkou se sídlem Španělská 6, 120 00 Praha 2, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2006 sp. zn. 61 To 160/2006 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. ledna 2006 sp. zn. 2 T 24/2005, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. ledna 2006 sp. zn. 2 T 24/2005 byla MUDr. B. R. zproštěna obžaloby ve vztahu ke skutku ve výroku tam blíže popsanému a stěžovatel odkázán dle § 229 odst. 3 tr. řádu se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. března 2006 sp. zn. 61 To 160/2006 odvolání stěžovatele do tohoto rozsudku poté, co jej posoudil jako obsahově brojící proti zprošťujícímu výroku, zamítl jako podané osobou neoprávněnou (§ 253 odst. 1 tr. řádu).

Předmětná rozhodnutí obecných soudů stěžovatel napadl včas podanou ústavní stížností, v níž stručně shrnuto obsáhle rozporoval závěr nalézacího soudu učiněný stran merita věci. V této souvislosti předestřel názor, dle něhož řízení vedoucí k rozhodnutí o vině či nevině je zcela zásadním také pro jeho se týkající rozhodnutí (výrok) o náhradě škody, když je na něj zcela "napojeno", a proto, jak se domnívá, musí být také řízení ve věci samé k odvolání poškozeného přezkoumáno. V důsledku takto konstruovaných a podrobně rozvedených námitek stěžovatel posléze tvrdil, že jeho právům nebyla před obecnými soudy poskytnuta náležitá ochrana. Cítí se tak být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 12, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva svobod a čl. 6 odst. 1, čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Má za to, že obecné soudy se rovněž dostaly do rozporu s imperativy plynoucími z čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy ČR, pročež se domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví uvedená rozhodnutí nálezem zrušil.

Dle § 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jsou oprávněni podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Zprošťujícím výrokem nalézacího soudu ve věci samé nemohlo bezprostředně k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele dojít, neboť - ač byl v odpovídajícím rozsahu co do svých procesních práv poškozeného účastníkem předmětného trestního řízení - jím nebylo autoritativně zasaženo do jeho právní sféry a rozhodováno o jeho právech či povinnostech, resp. vině a trestu, nýbrž toliko o zproštění obžaloby obžalované, z čehož je zřejmá zjevná neoprávněnost stěžovatele podat do tohoto výroku ústavní stížnost.

Na tuto situaci lze obdobně vztáhnou konstatování vyjádřené stabilně v judikatuře Ústavního soudu, dle něhož právo domáhat se trestního stíhání fyzické či právnické osoby coby ústavně zaručené subjektivní veřejné právo platný právní řád nezná a nezakládá (k tomuto srov. usnesení ve věci

sp. zn. I. ÚS 84/99

, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 14, str. 291). Řečeno poněkud jinými slovy, "z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho trestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh ,satisfakce' v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá" (usnesení ve věci

sp. zn. II. ÚS 361/96

, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 345). Uvedené přirozeně platí i v situaci, kdy od výroku ve věci samé odvíjí poškozený svůj nárok na náhradu škody a usiluje o dosažení odsouzení obžalovaného, neboť tak může činit pouze v zákonném procesněprávním rámci.

Přezkumná pravomoc Ústavního soudu je tak založena toliko ohledně výroku, jímž byl stěžovatel odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a dále ve vztahu k výroku usnesení odvolacího soudu.

Jak plyne z ustanovení § 246 odst. 1 písm. d) tr. řádu, rozsudek může odvoláním napadnout poškozený, který uplatnil nárok na náhradu škody, pro nesprávnost výroku o náhradě škody nebo dle odst. 2 cit. ustanovení také proto, že takový výrok učiněn nebyl, jakož i pro porušení ustanovení o řízení předcházejícím vydání rozsudku, jestliže toto porušení mohlo způsobit, že výrok je nesprávný nebo že chybí. Poškozenému nepřísluší právo odvolání do výroku o vině a trestu (shodně kupř. usnesení ve věci

sp. zn. III. ÚS 600/04

), přičemž výrok o náhradě škody je logicky bezvýjimečně odvislý od výroku v meritu věci, v daném případě takto zproštění obžaloby.

Pakliže tedy nelze v řízení o této ústavní stížnosti přezkoumávat řízení vztahující se k pravomocnému výroku o zproštění obžaloby, nelze potom v případě výroku upínajícího se k náhradě škody a týkajícího se stěžovatele, pokud reflektuje výrok ve věci samé, a ze kterého logicky vychází, z pohledu zásad řádného procesu nalézacímu ani odvolacímu soudu ničeho vytknout. Povahou shora naznačeného (zákonodárcem koncipovaného) procesního rámce je dáno, že Ústavní soud tak může coby orgán ochrany ústavnosti přezkoumat v daném případě pouze, zda v uvedené relaci nedošlo k rozpornému (arbitrárnímu) vztahu mezi těmito výroky.

Konečně i z ustálené soudní judikatury (srov. např. R 43/67, R 21/97), jakož i odborných komentářů (kupř. Šámal P., Král V., Baxa J., Púry F.: Trestní řád, Komentář, II. díl, 4. vydání, C. H. Beck, Praha, 2002, str. 1500) se podává, že v případě, kdy dojde k podání odvolání poškozeným proti výroku zprošťujícího rozsudku, jímž byl podle § 229 odst. 3 trestního řádu odkázán se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, jde o odvolání podané neoprávněnou osobou, a proto je odvolací soud podle § 253 odst. 1 tr. řádu zamítne.

V souzené věci obecný soud vázán postulátem, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech, mezích a způsobem, který stanoví zákon (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), respektoval maximu zakotvenou v § 229 odst. 3 trestního řádu, na základě níž je v případě, kdy zprostí obžalovaného obžaloby, povinen odkázat poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody vždy na řízení ve věcech občanskoprávních. Jedná se o kogentní normu, jíž je soud vázán a jejíž ratio legis spočívá mimo jiné v tom, aby orgány činné v trestním řízení, resp. obecné soudy rozhodující o vině a trestu, nebyly nadměrně zatěžovány agendou, která jim a priori sama o sobě bez dalšího nepřísluší (shodně kupř. usnesení Ústavního soudu ve věci

sp. zn. IV. ÚS 648/01

).

Sluší se konečně dodat, že o stěžovatelem uplatněných nárocích na náhradu škody dosud nebylo rozhodnuto s konečnou platností, když se svým nárokem byl odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, v němž se může domáhat svých tvrzených majetkových práv. Tento postup obecného soudu, jak plyne z již řečeného, nevybočil z mezí a hledisek daných úpravou obsaženou v trestním řádu, neboť adhezní řízení má ve vztahu k meritornímu trestnímu řízení, byť je jeho integrální součástí, v jistém smyslu pouze akcesorickou povahu a procesní činnost trestního soudu nemůže přesahovat v daném ohledu aktivitu směřující k náležitému rozhodnutí o vině. Jinými slovy vyjádřeno, nikoliv trestní řízení a priori, nýbrž toliko civilní řízení je řízením bezvýjimečně zaručujícím za splnění zákonem předepsaných podmínek možnost domoci se uplatněného majetkového nároku z titulu náhrady škody.

Ze shora vyložených důvodů proto Ústavní soud stížnost v části směřující proti výroku rozsudku nalézacího soudu o zproštění obžaloby odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků [§ 43 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2006