Constitutional Court dismisses lawyer's complaint that stopping execution due to debtor's poverty violates basic rights.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected Ingrid Švecová's constitutional complaint against a lower court decision that shifted execution costs to a bankrupt debtor. The applicant, a court bailiff, argued that denying her reimbursement while the debtor had no assets constituted discrimination and an unfair transfer of business risk. The court ruled that the specific position of a bailiff does not justify shifting costs when the debtor lacks assets and the creditor acted diligently.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 87 exekučního řádu; § 89 exekučního řádu; § 271 odst. 1 o. s. ř.: The court's assessment of execution cost reimbursement upon stopping execution depends on the reasons for the stop, not the debtor's insolvency or the bailiff's specific role.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
III. ÚS 392/06
Ústavní soud rozhodl dne 27. září 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti JUDr. Ingrid Švecové, soudní exekutorky, Exekutorský úřad Praha 3, Seifertova 17, Praha 3, zastoupené JUDr. Františkem Veselým, advokátem se sídlem Praha 2, Malá Štěpánská 7 (adresa pro doručování 130 00 Praha 3, Seifertova 17), proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 14 Co 69/2006, 14 Co 70/2006 ze dne 20. 2. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í
Stěžovatelka, která je soudní exekutorkou, se svou ústavní stížností s tvrzením porušení základních práv zaručovaných čl. l, čl. 3 odst. 1, čl. 9, čl. 11, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4 odst. 2, čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze.
Napadeným rozhodnutím, jak je patrno z jeho obsahu, bylo změněno ve výroku o náhradě nákladů řízení usnesení soudu I. stupně - Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 12. 2004 č. j. 33 Nc 7717/2003-9, opravené usnesením téhož soudu ze dne 1. 9. 2005 č. j. 33 Nc 7717/2003-17, jímž byla zastavena exekuce proti povinné Villasped, s. r. o. v likvidaci, oprávněné CTJ, a. s. bylo uloženo zaplatit stěžovatelce 10.486,- Kč a vysloveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, přitom výrok o nákladech exekuce přisouzených stěžovatelce byl odůvodněn odkazem na ust. § 89 zákona č. 120/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "exekuční řád"). Odvolací soud, který rozhodoval o odvolání oprávněné do výroku o nákladech exekuce, tomuto odvolání vyhověl a napadený výrok o nákladech exekuce rozhodnutí soudu I. stupně změnil tak, že s použitím ust. § 87 exekučního řádu a § 271 odst. 1 o. s. ř. tyto náklady uložil zaplatit povinné, která podle něj, tím že je bez majetku, z procesního hlediska zastavení exekuce zavinila.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu směřuje ústavní stížnost, v níž se stěžovatelka v důvodech dovolává nálezu Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 372/04
s tím, že oproti uvedenému nálezu v daném případě sice nárok na náhradu nákladů exekutorce přiznán byl, avšak vůči povinné, u níž při provádění exekuce nebyl zjištěn žádný majetek. Formálně tedy požadavek náhrady nákladů exekuce naplněn byl, nicméně ve skutečnosti stěžovatelka neobdrží ničeho. Poukazuje na to, že soudnímu exekutorovi k zajištění výkonu veřejné funkce nejsou poskytovány žádné finanční prostředky z veřejných zdrojů, jeho odměna v rámci náhrady nákladů exekuce je prakticky jediným zdrojem, z něhož exekutor kryje náklady fungování svěřeného úřadu a v této souvislosti také provádí dále srovnání s postavením soudního komisaře. Podle jejího názoru s ohledem na významné zákonné omezení práva exekutora odmítnout provedení exekuce je interpretace ust. § 87 odst. 3 ex. řádu ve vztahu k ust. § 89 cit. zák. odvolacím soudem diskriminační, v rozporu s čl. 3 Listiny. Z hlediska rovnosti zákonných podmínek výkonu vlastnických práv a z hlediska rovnosti zákonných podmínek podnikání je podle ní diskriminačním přenášením podnikatelského rizika z oprávněného na soudního exekutora taková soudní praxe, kdy při nedostatku postižitelného majetku povinného nese po zastavení exekuce hotové výdaje vynaložené v exekuci, nařízené k návrhu oprávněného a v jeho zájmu, soudní exekutor. Z těchto a dalších důvodů domáhá se proto zrušení napadeného usnesení pro porušení shora označených základních práv.
Ústavní soud, poté co se seznámil s argumentací stěžovatelky a obsahem napadeného usnesení, posoudil ústavní stížnost jako neopodstatněnou.
Problematikou aplikace a výkladu ust. § 87 a § 89 exekučního řádu ve vazbě na ust. § 271 odst. 1 o. s. ř. - tedy ustanovení použitých v napadeném rozhodnutí - se zabývá Stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st.23/06 ze dne 12. 9. 2006, v mezidobí po podání této ústavní stížnosti jeho plénem přijaté podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve věci právního názoru II. senátu Ústavního soudu, odchylného od právního názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 290/05
a v druhé větě nálezu
sp. zn. II. ÚS 372/2004
. Podle uvedeného stanoviska není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce, v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému. V závěru odůvodnění stanoviska, v němž je v podstatě reagováno i na argumenty, které obsahuje ústavní stížnost stěžovatelky, Ústavní soud dovodil, že hlediska rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce (§ 89 exekučního řádu, § 271 o. s. ř.), včetně rozhodování o náhradě nákladů exekuce, jen ze samotného specifického postavení soudního exekutora neplynou. Východiskem je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo, přičemž mezi hlediska zkoumání nenáleží majetnost resp. nemajetnost povinného. Uvedené stanovisko III. senát Ústavního soudu musí brát v úvahu i v nyní posuzované věci, v níž, jak patrno ze shora uvedeného, jde o právně i skutkově srovnatelnou věc. Vzhledem k tomu, že z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrno, že v řízení před obecnými soudy oprávněná postupovala při vymáhání pohledávky proti povinné řádně, ostatně stěžovatelka v ústavní stížnosti ani netvrdí, že by oprávněná před podáním návrhu na nařízení exekuce nedbala náležité opatrnosti a uvážlivosti, což by odůvodňovalo použití ust. § 89 exekučního řádu, nutno i v nyní posuzované věci učinit závěr, že odvolací soud v daném případě postupoval ústavně konformním způsobem.
Z důvodů ve stanovisku blíže rozvedených, na něž lze pro stručnost odkázat, tak Ústavní soud v posuzované věci nepřisvědčil stěžovatelčinu tvrzení, že napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv, jichž se dovolává. Proto byla její ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2006