Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 362/06 ECLI:CZ:US:2006:3.US.362.06.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint for failure to exhaust legal remedies by challenging final appeal judgment.

Numero d'incarto III.ÚS 362/06
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by ZILVAR s.r.o. against lower court rulings regarding a construction contract dispute. The applicant failed to challenge the Supreme Court's dismissal of their appeal, which was the final procedural remedy available. The Court ruled that the complaint was inadmissible because it did not meet the principle of subsidiarity, requiring exhaustion of all ordinary legal avenues before seeking constitutional review.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Constitutional complaints are inadmissible if the applicant fails to exhaust all available legal remedies, including the final appeal judgment, thereby violating the principle of subsidiarity.

Parole chiave

Generato dall'IA
exhaustion of remedies principle of subsidiarity inadmissible constitutional complaint final appeal judgment legal hierarchy procedural prerequisites constitutional review scope

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy České republiky
§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
Jakožto rozhodnutí meritorní, k němuž se stěžovatelka musela uchýlit obligatorně (ve smyslu citovaného § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), zahrnuje i hodnocení těch námitek, které tvoří těžiště ústavní stížnosti.
§ 43 odst. 1 písm. e/ zákona o Ústavním soudu

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ZILVAR s.r.o. se sídlem v Novém Městě nad Metují, T. G. Masaryka 2000, zastoupené JUDr. Zdeňkem Rudoleckým, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Tylovo nábřeží 367, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2003, č.j. 1 Cmo 11/2003-368, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 8. 2002, č.j. 34 Cm 277/96-314, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a navrhla, aby je Ústavní soud zrušil, neboť zastává názor, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 3 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala zaplacení 3,558.720,- Kč s příslušenstvím z titulu doplatku ceny díla podle uzavřené smlouvy o dílo, a odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil. O dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25.1.2006, č.j. 32 Odo 444/2004-396, tak, že je zamítl (§ 243b odst. 2, věta před středníkem, o.s.ř.); vycházel z toho, že dovolání bylo v dané věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., dovodil však, že není důvodné.

Rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatelka v ústavní stížnosti nenapadla. Zmínila je sice, obsahově k němu uplatněné námitky však nevztáhla; s jeho doručením (dne 23. 2. 2006) spojila pouze úsudek, že k podání ústavní stížnosti dodržela zákonem stanovenou lhůtu. K dodatečné výzvě Ústavního soudu na původním vymezení návrhu (sledujícím zrušení toliko rozsudků soudu prvního stupně a soudu odvolacího) setrvala stěžovatelka výslovně.

Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod (čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy České republiky); k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu.

Platí také, že Ústavní soud je vázán tzv. petitem, jímž stěžovatel určil ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku; tím by totiž - podle tohoto názoru - byl oslaben princip právní jistoty (srov. usnesení ve věci

sp. zn. IV. ÚS 58/95

, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331; rovněž kupř. usnesení ve věcech

sp. zn. III. ÚS 598/01

,

I. ÚS 242/03

,

II. ÚS 703/02

,

I. ÚS 161/03

,

I. ÚS 230/03

,

I. ÚS 649/04

,

III. ÚS 666/04

,

II. ÚS 78/05

,

III. ÚS 323/05

a další). Tomu pak odpovídá, že nenapadl-li stěžovatel rozhodnutí dovolacího soudu, jež bylo k jím podanému dovolání v jeho věci vydáno, ústavní stížnost trpí právě tímto deficitem, v důsledku čehož ji Ústavní soud posuzuje jako návrh nepřípustný (§ 43 odst. 1 písm. e/, per analogiam, zákona o Ústavním soudu).

Právě tak je tomu v dané věci.

Rozhodnutí dovolacího soudu nelze ponechat stranou výstupu z ústavněprávního přezkumu také proto, že již jeho případným odstraněním se otevírá příležitost k stěžovatelkou požadované nápravě v režimu instančních (opravných) prostředků obecného soudnictví. Jakožto rozhodnutí meritorní, k němuž se stěžovatelka musela uchýlit obligatorně (ve smyslu citovaného § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), zahrnuje i hodnocení těch námitek, které tvoří těžiště ústavní stížnosti.

Dovozený závěr pokládá Ústavní soud za nevyhnutelný, neboť teprve vymezením napadených rozhodnutí je konkrétní ústavní stížnost individualizovaná, a to nejen co do předmětu přezkumu, nýbrž i subjektů účastných na řízení (orgánů, jež je vydaly). Z obsahu ústavní stížnosti je též zjevné, že stěžovatelka rozhodnutí dovolacího soudu neoponovala; opětovným předložením (skutkových a právních) námitek, jež dříve adresovala dovolacímu soudu, aniž by jeho závěry podrobila ústavněprávní kritice, dala srozumitelně najevo, že shodné námitky - proti soudu prvního a druhého stupně - předložila Ústavnímu soudu k novému, na rozhodnutí dovolacího soudu nezávislému, posouzení.

Výše předznačené posouzení stěžovatelčiny ústavní stížnosti jako návrhu nepřípustného je tím odůvodněno; Ústavní soud ji proto podle shora označeného ustanovení zákona o Ústavním soudu soudcem zpravodajem (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) odmítl.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. října 2006

Vladimír Kůrka v. r.

soudce zpravodaj