Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 311/06 ECLI:CZ:US:2006:3.US.311.06 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming lack of reasoning for prison transfer due to unauthorized phone possession.

Numero d'incarto III.ÚS 311/06
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a prisoner challenging his transfer to a stricter prison regime. The petitioner argued that lower courts failed to provide sufficient reasoning and violated his right to court protection and personal freedom. The court ruled that the transfer was legally justified by a serious breach of prison discipline involving the unauthorized possession of a mobile phone, which constituted a single significant violation under the relevant penal code provisions.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 39b odst. 3 písm. a) tr. zák.; § 28 odst. 3 zák. č. 169/1999 Sb.; The Constitutional Court lacks supervisory power over ordinary courts and may intervene only upon proven violations of fundamental rights; a single serious breach of prison discipline by an inmate justifies transfer to a stricter regime without requiring multiple minor violations.

Parole chiave

Generato dall'IA
prison regime transfer serious breach of discipline unauthorized mobile phone constitutional complaint dismissal right to court protection penal code provisions fundamental rights violation

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 39b odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák.
2 Nt 2382/2005-27, kterým okresní soud rozhodl podle § 39b odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. o přeřazení stěžovatele pro výkon zbytku trestu odnětí svobody z věznice s dohledem do věznice s dozorem.
§ 134 odst. 2 tr. řádu
K porušení uvedených základních práv došlo podle názoru stěžovatele tím, že obecné soudy dostatečným způsobem nezjistily všechny okolnosti nezbytné pro vydání svých rozhodnutí a postupovaly v rozporu s § 134 odst. 2 tr. řádu, když svá rozhodnutí náležitým způsobem neodůvodnily.
čl. 36 odst. 1 Listiny
K stěžovatelem tvrzenému porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a v souvislosti s tím i práva na osobní svobodu podle čl.
čl. 8 odst. 2 Listiny
1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), přičemž v souvislosti s napadeným rozhodnutím mělo být zároveň porušeno i právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2 Listiny.
§ 28 odst. 3 zák. č. 169/1999 Sb.
Nedovolené držení mobilního telefonu soudy mohly subsumovat pod ustanovení § 28 odst. 3 zák. č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, kde se odsouzeným zakazuje navazovat styky s jinými osobami v rozporu s tímto zákonem nebo s pokynem vydaným na základě tohoto zákona.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněné odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 26. července 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti M. B., zastoupeného Mgr. Klárou Zábrodskou, advokátkou, Advokátní kancelář se sídlem v Praze 3, Laubova 8, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 2. 2006 č. j. 6 To 83/2006-37, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu bylo dne 4. dubna 2006 doručeno podání stěžovatele, které však nesplňovalo náležitosti návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Poté co Ústavní soud stěžovatele vyzval k odstranění vad, byl mu ve stanovené lhůtě dne 26. června 2006 doručen doplněný návrh, v němž se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení. Napadeným rozhodnutím Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 20. prosince 2005 č. j. 2 Nt 2382/2005-27, kterým okresní soud rozhodl podle § 39b odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. o přeřazení stěžovatele pro výkon zbytku trestu odnětí svobody z věznice s dohledem do věznice s dozorem.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že jak v řízení před Okresním soudem v Chomutově, tak v řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem, bylo jednak porušeno jeho ústavní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), přičemž v souvislosti s napadeným rozhodnutím mělo být zároveň porušeno i právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2 Listiny. K porušení uvedených základních práv došlo podle názoru stěžovatele tím, že obecné soudy dostatečným způsobem nezjistily všechny okolnosti nezbytné pro vydání svých rozhodnutí a postupovaly v rozporu s § 134 odst. 2 tr. řádu, když svá rozhodnutí náležitým způsobem neodůvodnily. V odůvodnění stížnosti stěžovatel obsáhle argumentuje charakterem rozhodnutí o zařazení odsouzeného do příslušného typu věznice a povinností obecných soudů opřít takové rozhodnutí o náležitě provedené dokazování, které povede k objasnění skutečností týkajících se osobnosti obviněného a možnosti jeho nápravy.

II. Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a rozhodnutí soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z důvodů, které jsou uvedeny níže.

Z odůvodnění přiložených rozhodnutí vyplývá, že stěžovateli byl nejprve rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 5. 11. 2001 sp. zn. 6 T 26/2001 uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti roků a posléze mu byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2005 sp. zn. 10 T 3/2005 uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi let. Z vazby byl dne 14. 2. 2004 převeden do výkonu trestu a přemístěn nejprve do Nového Sedla do věznice s dozorem, kde plnil stanovený cíl programu a záhy docílil přeřazení do věznice s dohledem (dne 20. 5. 2005). Trest nadále vykonával ve věznici na Pouchově, kde projevoval snahu dosáhnout pracovního zařazení, zapojoval se do různých prací a byl za to kázeňsky odměněn. Dne 23. 8. 2004 byl pracovně zařazen na vnější pracoviště s volným pohybem.

Dne 10. 10. 2004 však stěžovatel z výkonu trestu uprchl a po následném pátrání byl Policií ČR zadržen teprve 11. 11. 2004. Bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí dle § 171 odst. 2 písm. b) tr. zákona, které však státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové svým rozhodnutím ze dne 26. 5. 2005 č. j. 1 ZT 21/2005-12 podle § 171 odst. 2 písm. b) tr. řádu zastavila, neboť o skutku obviněného již bylo dostatečným způsobem rozhodnuto jiným orgánem kázeňsky. Jednalo se o kázeňský trest, uložený obviněnému rozhodnutím ředitele věznice, spočívající v celodenním umístění do uzavřeného oddělení na dobu 20 dnů. Stěžovatel kázeňský trest beze zbytku vykonal.

Následně dne 16. 12. 2004 byl stěžovatel přemístěn do věznice Všehrdy. Jak v odůvodněních svých rozhodnutí obecné soudy uvedly, stěžovatel se ve věznici ve Všehrdech choval v souladu s vnitřním řádem věznice, plnil příkazy a nařízení. Z uvedených odůvodnění však dále plyne, že dne 17. 10. 2005 byl stěžovatel znovu kázeňsky potrestán za přechovávání nepovolených věcí a sice mobilního telefonu. Dále se v odůvodnění rozhodnutí uvádí, že stěžovatel neplní cíl programu a nerespektuje normy upravující výkon trestu odnětí svobody. Ředitelem věznice ve Všehrdech byl u Okresního soudu v Chomutově podán návrh na přeřazení odsouzeného do věznice s dozorem. Okresní soud rozhodl ve veřejném zasedání dne 20. 12. 2005 tak, že návrhu ředitele věznice usnesením vyhověl a stěžovatele podle § 39b odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák přeřadil do věznice s dozorem. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, kterou krajský soud v neveřejném zasedání usnesením ze dne 2. 2. 2006 sp. zn. 6 To 83/2006 jako nedůvodnou zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu.

Ústavní soud souhlasí s názorem stěžovatele, že rozhodnutí o přeřazení odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody do věznice s přísnějším režimem podstatným způsobem mění výrok o trestu obsažený v odsuzujícím rozsudku. Stejně jako soud, který v odsuzujícím rozsudku zařazuje obviněného do určitého typu věznice, musí i soud, který rozhoduje o přeřazení, vycházet z náležitě zjištěného skutkového stavu, který umožňuje dostatečným způsobem posoudit osobnost odsouzeného. Aby mohl vydat rozhodnutí vedoucí k naplnění účelu a smyslu trestu (viz § 23 odst. 1 tr. zák.), musí soud zajisté zkoumat jak záporné tak i pozitivní sklony a tendence v chování pachatele. Současně vychází z kritérií a pravidel uvedených v § 39a a 39b tr. zákona, popř. i z příslušných ustanovení předpisů upravujících výkon trestu odnětí svobody [viz ustanovení § 11, § 14 a § 28 zák. č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů, upravující základní povinnosti odsouzených].

Ústavní soud ve svých dřívějších nálezech opakovaně vyzdvihl význam řádného odůvodnění soudního rozhodnutí a ve své rozhodovací činnosti upozornil na protiústavní charakter těch z nich, která jen povšechně citují text příslušných zákonných ustanovení. Povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit patří k základním prvkům práva na řádný proces, vylučujícím libovůli při rozhodování [srov. např.

sp. zn. III. ÚS 217/1996

,

IV. ÚS 649/2000

, č. 24 ve sv. 7, č. 48 ve sv. 21 Sb. nálezů a usnesení ÚS ČR ]. Ve stěžovatelem napadeném rozhodnutí ani v rozhodnutí jemu předcházejícím však Ústavní soud podobné vady, které by zakládaly rozpor s ústavně zaručenými právy, neshledal, a to i přesto, že zejména odůvodnění usnesení Okresního soudu v Chomutově je velmi stručné a místy neobratně až nedbale formulované. Nelze přisvědčit výtce stěžovatele, že by obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí nezohledňovaly celkový charakter jeho chování ve výkonu trestu odnětí svobody, který byl dosud velmi uspokojivý. Oba soudy tuto skutečnost uvádějí a např. okresní soud se v souvislosti s tím zmiňuje i o sedmi kázeňských pochvalách, které byly stěžovateli uděleny. Za negativní z hlediska obsahové kvality rozhodnutí je možno považovat fakt, že obecné soudy až na jedinou výjimku v odůvodnění nekonkretizovaly, v čem spočívalo neplnění cíle programu a nerespektování norem upravujících výkon trestu odnětí svobody, jehož se stěžovatel měl od určité doby dopouštět a že zároveň nebyla nikterak zhodnocena účinnost a dostatečnost kázeňských trestů, které byly stěžovateli uloženy. Toto pochybení obecných soudů však v daném případě nevedlo k porušení ústavních práv stěžovatele.

Pro Ústavní soud se jako klíčové jevilo zjištění, že soud prvního stupně jako důvod pro své rozhodnutí o přeřazení stěžovatele do věznice s přísnějším režimem uvedl závažný přestupek, kterého se stěžovatel dopustil, když přechovával nepovolenou věc (mobilní telefon). Okresní soud jako přitěžující okolnost správně uvedl, že se stěžovatel zmíněného přestupku dopustil v době, kdy teprve mělo být rozhodováno o původním návrhu na přeřazení v souvislosti s jeho svévolným opuštěním věznice na podzim roku 2004. Tím soud prvního stupně dostatečně zdůvodnil svůj závěr, že na odsouzeného trest ve věznici s dohledem náležitě nepůsobí a je třeba jej přeřadit do věznice s přísnějším režimem. Krajský soud se v ústavní stížností napadeném rozhodnutí s tímto závěrem a jeho odůvodněním ztotožnil.

Ustanovení § 39b odst. 3 písm a) tr. zákona takový postup umožňuje, když stanoví, že o přeřazení odsouzeného do věznice s přísnějším režimem může soud rozhodnout, jestliže odsouzený závažným způsobem nebo opakovaně porušil stanovený pořádek nebo kázeň. Zatímco u méně závažných porušení bude pro zpřísnění režimu výkonu trestu zapotřebí většího počtu takových případů spáchaných s nevelkými časovými odstupy, u porušení stanoveného pořádku nebo kázně závažným způsobem postačí pro odůvodnění o přeřazení do přísnějšího typu věznice jedno takové provinění. Nedovolené držení mobilního telefonu soudy mohly subsumovat pod ustanovení § 28 odst. 3 zák. č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, kde se odsouzeným zakazuje navazovat styky s jinými osobami v rozporu s tímto zákonem nebo s pokynem vydaným na základě tohoto zákona. Jak uvádí komentář k tr. zákonu, zda se jedná o závažné provinění podle citovaného ustanovení tr. zákona, hodnotí soud samostatně a nezávisle na tom, byl-li odsouzený za to kázeňsky potrestán nebo lze-li v takovém jednání spatřovat trestný čin [Šámal, P., Púry, F., Rizman, S., Trestní zákon. Komentář. I. Díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 368].

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. K stěžovatelem tvrzenému porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a v souvislosti s tím i práva na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2 Listiny napadeným usnesením krajského soudu ani usnesením soudu prvního stupně nedošlo, neboť obecné soudy uvedly v odůvodnění svých rozhodnutí důvod, který zákon předvídá, tedy závažné porušení pořádku nebo kázně odsouzeným ve výkonu trestu odnětí svobody.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost a návrh s ní spojený podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněné odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 26. července 2006

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu