Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding unfair trial due to lack of legal advice guidance.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a contractor against a regional court's dismissal of his payment claim. The applicant argued that the appellate court violated his right to a fair trial by failing to inform him that his case would be decided under civil law rather than contract law, despite his legal representation. The court ruled that since the applicant was represented by a lawyer and the factual circumstances were clear, no specific guidance was legally required, and the decision did not constitute a violation of constitutional rights.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 118a odst. 2, § 213b odst. 1, § 118a odst. 4 občanský soudní řád; The duty to inform a party about the applicable legal basis does not apply when the party is represented by a lawyer and the relevant facts are established.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského, v právní věci stěžovatele P. H., zastoupeného JUDr. Igorem Nitrianským, advokátem, AK JUDr. Nitrianský & Mgr. Jezl, Kostelní náměstí 16, Prachatice, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. listopadu 2005 sp. zn. 6 Co 2451/2005, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení, t a k t o :
Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
I. Ústavní stížností podanou včas [§ 72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a co do formálních podmínek (po doplnění ústavní stížnosti 28. února 2006) ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojil stěžovatel proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. listopadu 2005 (6 Co 2451/2005-105), kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 31. srpna 2005 (6 C 38/2005-75). Napadeným rozsudkem byla zamítnuta žaloba stěžovatele o zaplacení částky 26.035,50 Kč s příslušenstvím a současně byla stěžovateli uložena povinnost nahradit České republice i žalované E. N. náklady řízení.
Dle tvrzení stěžovatele je prokazatelné, že mezi účastníky byla uzavřená platná smlouva o dílo dle obchodního zákoníku a splatnost ceny díla byla dohodou účastníků posunuta minimálně o rok, tzn. v konkrétním případě až ke dni 15. března 2002, z toho důvodu nárok stěžovatele na zaplacení ceny za dílo nemůže být promlčen a žalobě mělo být vyhověno. Odvolací soud v odvolacím řízení nesprávně posoudil po právní stránce věc poté, co porušil ustanovení § 118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř.") ve spojení s § 213b odst. 1 o.s.ř. , ve vztahu ke stěžovateli, tím, že mu neposkytl poučení, že věc nebude posuzována dle ustanovení obchodního zákoníku o smlouvě o dílo, ale dle ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Stěžovateli byla odňata možnost bránit se zamýšlenému novému právnímu posouzení věci dalšími právně relevantními skutečnostmi a důkazy. Žalované tak byla poskytnuta neoprávněná výhoda, která ve svém důsledku vedla k zamítnutí žaloby.
Stěžovatel se domnívá, že tímto postupem bylo řízení postiženo vadou, která se projevila v porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a práva na rovnost účastníků řízení zakotvených v ústavních zákonech.
Stěžovatel je proto toho názoru, že odvolací soud napadeným rozsudkem porušil jeho právo na spravedlivý proces garantovaný čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek napadený ústavní stížností.
II. Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Prachaticích (6 C 38/2005) a dále vyzval účastníka řízení Krajský soud v Českých Budějovicích, (dle ustanovení § 42 odst. 4 a § 76 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu), aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil.
Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Českých Budějovicích, předsedou senátu JUDr. Milošem Šimánkem (§ 30 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a to tak, že odvolací soud setrvává na svých právních závěrech a v podrobnostech týkajících se skutkových tvrzení, skutkových zjištění a právního hodnocení odkazuje na odůvodnění svého rozsudku. Uvedl, že stěžovatele nebylo třeba poučovat ve smyslu ustanovení § 118a odst. 2, § 213b odst. 1 o.s.ř., neboť rozhodné skutečnosti byly dané a odvolací soud je neměnil či nerozšiřoval. Dále účastník řízení navrhl, aby byl vydán nález jímž se ústavní stížnost jako nedůvodná zamítá, když současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí obecného soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že toto rozhodnutí Ústavní soud neopíral o obsah vyjádření obecného soudu, jež vydal napadené rozhodnutí, dospěl k závěru, že stěžovateli nebude zasláno k jeho replice.
III. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozsudkem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují
v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z obsahu připojeného spisu obecného soudu je zřejmé, že stěžovatel se žalobou ze dne 7. února 2005 domáhal zaplacení částky 26.035,50 Kč s příslušenstvím po žalované E. N. Stěžovatel tvrdil, že na základě provedených a sjednaných služeb ve prospěch žalované vystavil dne 11. března 2002 daňový doklad splatný dne 15. března 2002. V soupisu provedených prací z 6. ledna 2001 jsou uvedeny zemědělské práce, které stěžovatel pro žalovanou provedl v době od 9. června 2000 do 12. prosince 2000. Protože v řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatel s žalovanou uzavřel smlouvu, a že by stěžovatelovo plnění mělo právní důvod, bylo třeba závazkový vztah mezi účastníky hodnotit jako právní vztah vzniklý z bezdůvodného obohacení (§ 488, § 489, § 451 obč. zák. a násl.).
Obchodní zákoník je v poměru k obč. zák. předpisem lex specialis, což platí i pro obecná ustanovení obchodního zákoníku upravující promlčení dle § 391 a § 397 v poměru k ustanovení § 107 obč. zák. Platí, že při řešení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích se použije především právní úprava obsažená v obchodním zákoníku (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. června 2003 sp.zn. 35 Odo 619/2002).
Promlčecí doba i v případě bezdůvodného obohacení začíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu. V daném případě dne 6. ledna 2001 stěžovatel vypracoval soupis provedených prací a tím konkretizoval svůj nárok, jež mohl uplatnit u soudu následujícího dne. Lze přisvědčit názoru obecného soudu, že je vyloučeno, aby běh promlčecí doby ve vztahu k bezdůvodnému obohacení, jehož počátek je určen ze zákona splněním podmínek § 391 obchodního zákoníku, platně posunoval na základě smluvního ujednání účastníků daného závazkového vztahu.
Stěžovatel se v podstatě dovolává porušení ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 213b odst. 1 o.s.ř. tím, že obecný soud mu neposkytl poučení, že věc nebude posuzována dle ustanovení obchodního zákoníku o smlouvě o dílo, ale dle ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Stěžovatel tvrdil, že mu byla odňata možnost bránit zamýšlenému novému právnímu posouzení věci dalšími právně relevantními skutečnostmi a důkazy. Žalované tak byla poskytnuta neoprávněná výhoda, která ve svém důsledku vedla k zamítnutí žaloby. Stěžovatel se takovéhoto postupu dovolává až v řízení u Ústavního soudu, který však, jak je uvedeno výše, není oprávněn v tomto smyslu zasahovat do pravomocně skončeného řízení.
V občanském soudním řízení plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv (nechť si každý střeží svá práva), která vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. V daném případě stěžovatele nebylo třeba poučovat před odvolacím soudem ve smyslu ustanovení § 118a odst. 2, § 213b odst. 1 o.s.ř., neboť rozhodné skutečnosti byly dané a odvolací soud je neměnil či nerozšiřoval. Dle ustanovení § 118a odst. 4 o.s.ř. věta za středníkem, poučovací povinnost soudu neplatí, je-li účastník řízení zastoupen advokátem. Odvolací soud nevyhověl návrhu stěžovatele, který dle odůvodnění rozsudku měl celé čtyři roky na to, aby svůj nárok uplatnil. Stěžovatel byl zastoupen advokátem nejenom v řízení před odvolacím soudem, ale již v souvislosti se zaplacením jeho prací v roce 2002. Předchozí advokát stěžovateli vypověděl plnou moc pro naprostou nesoučinnost a nerespektování jeho navržených dalších postupů. Skutečnost, že došlo k zamítnutí žaloby pouze z důvodu promlčení, neshledal odvolací soud důvodem pro nepřiznání nákladů řízení žalované
(§ 150 o.s.ř.).
Ústavní soud se navíc s takovým hodnocením obecného soudu ztotožňuje a má za to, že v daném případě z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, jakou úvahou byl soud veden a na základě jakých skutečností shledal důvod pro aplikaci ustanovení obchodního zákoníku a ve věci náhrady nákladů řízení dle § 224 odst.1 a 2, § 142 odst. 1 o.s.ř. Ústavní soud v takovém postupu obecného soudu nespatřuje porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces a práva na rovnost účastníků řízení ústavně garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 37 odst. 3, čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 Listiny, čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecný soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Ústavní soud připomíná, že skutkově obdobné případy posuzoval již ve svých rozhodnutích
sp. zn. III. ÚS 399/04
,
II. ÚS 698/05
,
I. ÚS 672/02
a
IV. ÚS 107/03
; od závěrů v těchto rozhodnutích prezentovaných neshledal důvod se odchýlit.
Vzhledem k tomu, že dle Ústavního soudu nedošlo postupem obecných soudů ke stěžovatelem namítanému porušení základního práva na spravedlivý proces, Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 16. května 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu