Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 187/06 ECLI:CZ:US:2006:3.US.187.06 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding property rights and due process in land dispute. The court rejects the claim that lower courts violated constitutional rights. The decision upholds the finality of ordinary court rulings on property matters.

Numero d'incarto III.ÚS 187/06
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by the applicant against the Supreme Court's decision rejecting his appeal. The applicant argued that lower courts violated his constitutional rights to property, due process, and legal certainty by ordering him to clear land he claimed to own or use by prescription. The court ruled that the Constitutional Court does not review the substantive correctness of ordinary court decisions and found the applicant's claims regarding property acquisition and good faith possession unsupported by the established facts.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Law on the Constitutional Court; Constitution of the Czech Republic: The Constitutional Court does not review the legality or substantive correctness of ordinary court decisions; constitutional complaints must meet specific admissibility criteria and cannot be based on mere disagreement with factual findings or procedural outcomes in ordinary proceedings.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint admissibility property rights protection due process violation legal certainty principle prescription of property ordinary court finality good faith possession

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Law on the Constitutional Court
Constitution of the Czech Republic
Civil Procedure Code

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 9. března 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. I., zastoupeného JUDr. Janem Juračkou, advokátem ve Znojmě, Tovární 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. října 2005, sp. zn. 22 Cdo 2337/2005, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i jinak byla podána v intencích zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), napadl stěžovatel ve své občanskoprávní věci usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. října 2005 (22 Cdo 2337/2005-318) a tvrdil, že jím a jemu předcházejícími rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva obsažená v čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. října 2005 (22 Cdo 2337/2005-318) bylo odmítnuto dovolání stěžovatele, který vystupoval v procesním postavení žalovaného v řízení před obecnými soudy, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. dubna 2005 (17 Co 398/2003-257). Dovolací soud neshledal dovolání přípustné ani z toho důvodu, že by rozhodnutí krajského soudu mělo po právní stránce zásadní význam. Označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 25. srpna 2003 (4 C 850/98-199), kterým rozhodl soud I. stupně o žalobě žalobkyně (H. J.) tak, že stěžovatel je povinen vyklidit pozemek parc. č. 16/65 a parc. č. 155 v k. ú. Vrbovec, zapsané na LV č. 759 pro obec a k. ú. Vrbovec, a současně byl soudem I. stupně zamítnut návrh na určení, že stěžovatel vydržel právo věcného břemene užívání pozemků parc. č. 155, 156, 16/64, 16/65, jako přístupové cesty k domu č. p. 128.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí - stručně shrnuto - že společně se svou manželkou nerušeně v dobré víře užíval předmětné pozemky od roku 1955 do doby uplatnění nároku žalobkyní. Poukazuje na to, že vydržel vlastnické právo k předmětným pozemkům, případně vydržel právo věcného břemene, spočívajícího v užívání těchto pozemků, neboť vpředu označené pozemky vždy sloužily jako přístupová cesta k domu č. 128 ve Vrbovci. Ve věci rozhodující obecné soudy (Okresní soud ve Znojmě, Krajský soud v Brně a Nejvyšší soud ČR) proto porušily čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel navrhl zrušit usnesení Nejvyššího soudu ČR, jak je vpředu označeno. Současně navrhl podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což stěžovatel svou ústavní stížností usiloval. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí Okresního soudu ve Znojmě, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu ČR, jak jsou vpředu označena, vyplývá, že tato rozhodnutí jsou založena na řádně zjištěném skutkovém stavu věci, proti němuž ani sám stěžovatel žádné námitky nevznáší. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je jeho tvrzení, že předmětné pozemky užíval v dobré víře a vlastnické právo k nim nabyl vydržením, příp. že mu svědčí právo věcného břemene. S tímto tvrzením stěžovatele, které vznesl v řízení před obecnými soudy, se však tyto v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu se zákonem vypořádaly (§ 157 odst. 2, § 167 odst. 2 o. s. ř.); pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) jim proto nelze nic vytknout. K porušení čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod proto nedošlo.

Totéž lze konstatovat i stran tvrzeného porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť podle ustálené judikatury Ústavního soudu lze v intencích čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod chránit pouze vlastnictví již nabyté, existující, a nikoliv pouze tvrzený nárok na ně (k tomu srov. např. nález ve věci I. ÚS 115/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 41, Praha 1995). K porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod proto dojít nemohlo.

Z takto rozvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by v dané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je pak dána povahou vývodů ústavní stížnosti a konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.

Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno. Odmítavý výrok ústavní stížnosti současně zakládá nedostatek zákonných důvodů pro stěžovatelem navržený odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. března 2006

Jan Musil

předseda senátu