Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 183/06 ECLI:CZ:US:2006:3.US.183.06 Generato dall'IA

Constitutional Court dismissed constitutional complaints regarding civil court costs allocation as mere legal error without constitutional violation.

Numero d'incarto III.ÚS 183/06
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected constitutional complaints filed by plaintiffs against lower court decisions denying them litigation costs in a civil property dispute. Plaintiffs argued that the courts violated their right to a fair process by applying the wrong statutory provision regarding cost allocation. The court ruled that the Constitutional Court only reviews constitutional violations, not mere legal errors, and found the lower courts' interpretation reasonable given the case facts.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court does not review the substantive correctness of general court decisions but only examines whether constitutional rights were violated, meaning mere legal errors do not constitute a constitutional complaint.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal litigation costs allocation fair trial rights substantive legal error Constitutional Court jurisdiction

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 146 odst. 2, věta první, o.s.ř.
§ 146 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Stěžovatelé oponují obecným soudům, jež se při posouzení kritické nákladové otázky uchýlily k ustanovení § 146 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (jež stanoví, coby zásadu, že žádný účastníků nemá právo na jejich náhradu), a dožadují se toho, aby byla posouzena podle § 146 odst.
čl. 36 odst. 1 Listiny
a nepřiznaly jim náhradu nákladů řízení, zasáhly do práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
čl. 83 Ústavy ČR
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.
§ 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu
není-li adekvátního způsobu zásahu do nich), je namístě pokládat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a/ V. Č., b/ M. J. a c/ J. V., zastoupených JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 16, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.11.2005, č.j. 18 Co 537/2005-62, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30.9.2005, č.j. 16 C 76/2005-40, t a k t o :

Ústavní stížnost s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížnosti podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé v záhlaví označená usnesení ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů občanskoprávního řízení.

Podle názoru stěžovatelů obecné soudy tím, že nepostupovaly dle § 146 odst. 2, věty první, o.s.ř. a nepřiznaly jim náhradu nákladů řízení, zasáhly do práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto navrhli, aby Ústavní soud tato rozhodnutí zrušil.

Vedlejší účastníci (žalobci B. a J. J.) se žalobou podanou dne 21. 2. 2005 domáhali zrušení podílového spoluvlastnictví domu č.p. 1173 a pozemků parc. č. 2054 o výměře 524 m2 (zastavěná plocha a nádvoří) a parc. č. 2055 o výměře 199 m2 (zahrada) v k.ú. Smíchov a jeho vypořádání prodejem těchto nemovitostí a rozdělením výtěžku podle podílů. Stěžovatelé vystupovali spolu s Městskou částí Praha 5 na straně žalované.

Soud prvního stupně napadeným usnesením řízení ku zpětvzetí žaloby zastavil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, odvolávaje se na ustanovení § 146 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Toto usnesení k odvolání stěžovatelů (a dalšího žalovaného) Městský soud v Praze rovněž napadeným usnesením potvrdil; vycházel z toho, že důvodem zpětvzetí žaloby bylo sdělení žalobců, "doložené fotokopií dopisu" stěžovatelky sub. a/, že tato využila svého předkupního práva "na odkoupení jejich (žalobců) spoluvlastnických podílů", v důsledku čehož "k zániku spoluvlastnictví žalobců došlo z jiného právního důvodu". Odvolací soud pak přisvědčil soudu prvního stupně, že je namístě otázku náhrady nákladů řízení posuzovat podle § 146 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť ustanovení § 146 odst. 2 o.s.ř. upravuje případy, kdy lze "zvažovat procesní vinu některého z účastníků na zastavení řízení", a o takovou situaci zde nejde.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (

sp. zn. IV. ÚS 10/98

,

II. ÚS 130/98

,

I. ÚS 30/02

,

IV. ÚS 303/02

,

III. ÚS 255/05

). Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např.

sp. zn. II. ÚS 598/2000

,

III. ÚS 727/2000

,

III. ÚS 619/2000

).

Povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti vskutku způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Není-li rozhodnutí (výroku), jež by bylo pojmově způsobilé porušit nebo ohrozit tato základní práva a svobody (resp. není-li adekvátního způsobu zásahu do nich), je namístě pokládat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu.

Východisko pro připustitelnou výjimku lze spojovat s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.

Taková situace však v dané věci však nenastala.

Z předchozího především plyne, že silněji než jinde se při posuzování ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Stěžovatelé oponují obecným soudům, jež se při posouzení kritické nákladové otázky uchýlily k ustanovení § 146 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (jež stanoví, coby zásadu, že žádný účastníků nemá právo na jejich náhradu), a dožadují se toho, aby byla posouzena podle § 146 odst. 2, věty prvé, o.s.ř. (podle kterého jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady). Pomíjejí však, že je objektivně k dispozici i ustanovení § 146 odst. 2, věta druhá, o.s.ř., které určení povinného subjektu k náhradě nákladů obrací; byl-li pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný.

Kromě názoru obecných soudů, že vzhledem k důvodu zpětvzetí žaloby zde není "zavinění" některého účastníka, je tedy - proti nákladovému zájmu stěžovatelů - použitelná i úvaha, že vyjádřením vůle stěžovatelky sub. a/ převzít spoluvlastnické podíly žalobců byl následně (byť jinak) vystižen zájem, který žalobou žalobci objektivně sledovali, totiž ukončit své postavení spoluvlastníků. Nelze proto - alespoň zcela samozřejmě - vyloučit, že ku zpětvzetí žaloby "došlo pro chování žalovaného", jak takovou situaci předjímá zmíněný § 146 odst. 2, věta druhá, o.s.ř., jehož aplikace by vedla rovněž ku stěžovatelům nepříznivému výsledku, k němuž dospěly (byť na základě jiného nákladového režimu) obecné soudy.

Z toho se podává, že přijatelných (obhajovatelných) řešení otázky náhrady nákladů řízení je více, a závěr o správnosti kteréhokoli z nich neusvědčuje ostatní ani z jednoznačné nemožnosti, natožpak z řešení extrémně nesprávného, resp. svévolného. To platí i ve vztahu k tomu, k němuž se přiklonily v dané věci obecné soudy.

Tomu odpovídá důležitý závěr, že - ve světle výše prezentovaných zásad přezkumu Ústavním soudem - stěžovateli předestřené námitky nejsou způsobilé kritiku rozhodnutí obecných soudů posunout do ústavněprávní roviny.

Se stěžovateli lze sice souhlasit, vytýkají-li obecným soudům, že okolnosti, jimiž jim žalobci zprostředkovali důvody zpětvzetí žaloby, jim nepředestřely k vyjádření; relevanci tohoto procesního nedostatku však umenšuje, že stěžovatelé existenci těchto důvodů ani v ústavní stížnosti nepopírali.

Je tedy namístě uzavřít, že se stěžovatelům existence zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost stěžovatelů jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.

V Brně dne 21. září 2006

Jan M u s i l v. r.

předseda senátu