Constitutional Court dismisses appeal claiming violation of rights regarding rent increase and public trial procedures.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a tenant against a regional court's confirmation of a rent increase order. The tenant argued that the lower court violated her rights by failing to hold a public hearing and by including the phrase 'if the law allows' in the rent increase provision of the Civil Procedure Code. The court ruled that the Constitutional Court lacks jurisdiction to review the substantive correctness of ordinary court decisions and found the complaint's arguments regarding the specific legal text and procedural history to be clearly unfounded.
Regesto Legislator
Generato dall'IAZákon o Ústavním soudu § 43 odst. 2 písm. a), b); Ústava ČR čl. 83; Ústavní soud nepřezkoumává věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů a odmítá ústavní stížnosti zjevně neopodstatněné.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
III. ÚS 181/06
Ústavní soud rozhodl dne 6. dubna 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. B., zastoupené JUDr. Milošem Jedličkou, advokátem v Brně, Rašínova 2, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 6. prosince 2005, sp. zn. 12 Co 594/2005, spojené s návrhem na zrušení části ust. § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak byla - po odstranění formálních vad ústavní stížnosti na základě výzvy Ústavního soudu - podána v souladu se zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 6. prosince 2005 (12 Co 594/2005-202) a tvrdila, že byla porušena její ústavně zaručená práva obsažená v čl. 4 odst. 1 a čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 6. prosince 2005 (12 Co 594/2005-202) byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. ledna 2005 (15 C 309/2004-130), jímž soud I. stupně uložil stěžovatelce (vystupovala v pozici žalované v řízení před obecnými soudy) povinnost zaplatit žalobci (Stavební bytové družstvo SIGMA Olomouc) částku ve výši 6 881,- Kč s přísl. Dále jím soud I. stupně zamítl návrh na spojení věci s jinou věcí vedenou u okresního soudu pod sp. zn. 23 C 15/2004 a uložil stěžovatelce nahradit žalobci náklady řízení ve výši 6 825,- Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na to, že občan nesmí být nucen činit to, co zákon neukládá a povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích. Dále stěžovatelka uvedla, že každý má právo, aby jeho věc byla projednávána veřejně a v jeho přítomnosti, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, což v dané věci nebylo respektováno. V souvislosti s napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, stěžovatelka tvrdí, že část věty za čárkou v ust. § 236 odst. 1 o. s. ř., znějící "pokud to zákon připouští", je v rozporu s Ústavou ČR a ústavním pořádkem. Stěžovatelka proto navrhla zrušit napadené rozhodnutí obecného soudu, jak je vpředu označeno, a část věty za čárkou v ust. § 236 odst. 1 o. s. ř., znějící "pokud to zákon připouští".
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995). Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.
S tvrzeními stěžovatelky, týkajícími se důvodu zvyšování nájmu a toho, proč jednal soud I. stupně v nepřítomnosti stěžovatelky, se krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí v souladu se zákonem řádně vypořádal (§ 157 odst. 2 o. s. ř.); pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který výlučně zakládá pravomoc Ústavního soudu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, nelze ve věci rozhodujícím soudům (Okresnímu soudu v Olomouci a Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci) nic vytknout.
Z takto rozvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by v dané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je pak dána povahou vývodů ústavní stížnosti a konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, nebylo nutno se zabývat návrhem na zrušení části ust. § 236 odst. 1 o. s. ř., neboť dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti (k tomu srov. např. usnesení ve věci III. ÚS 101/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., usn. č. 22, Praha 1996).
Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost a návrh s ní spojený Ústavní soud proto odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2006