Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 18/06 ECLI:CZ:US:2006:3.US.18.06 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses complaint regarding civil compensation for confiscated property under special restitution laws.

Numero d'incarto III.ÚS 18/06
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint against a lower court's refusal to award monetary compensation for confiscated items. The applicant argued that general state liability laws should apply, but the lower courts correctly prioritized the special restitution and rehabilitation statutes which limit available remedies. The court held that applying these specific laws excludes the application of general liability provisions, rendering the applicant's claim inadmissible under the special legal framework.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Law on Judicial Rehabilitation; Law on Extrajudicial Rehabilitation; Special laws prevail over general laws; Special restitution statutes exclude general state liability claims.

Parole chiave

Generato dall'IA
special law prevails judicial rehabilitation extrajudicial rehabilitation state liability confiscated property constitutional complaint restitution law

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Law No. 182/1993 Coll. on the Constitutional Court
Law No. 119/1990 Coll. on Judicial Rehabilitation
Law No. 87/1991 Coll. on Extrajudicial Rehabilitation
Law No. 82/1998 Coll. on the Protection of Property Rights
Law No. 58/1969 Coll. on the Protection of Property Rights

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA
Supreme Court judgment of 26 November 1997, no. 2 Cdon 1393/97
Supreme Court judgment of 11 September 2003, no. 31 Cdo 1222/2001
Supreme Court judgment of 27 August 2003, no. 25 Cdo 14/2003
Constitutional Court judgment III. ÚS 331/1998

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Praha 9, Mansfeldova 792/3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2005, č.j. 35 Co 302/2005-37, za účasti Městského soudu v Praze, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu, neboť jím měla být porušena základní práva a svobody stěžovatele zakotvená v čl. 36 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se podává následující.

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 8.2.1982, sp.zn. 5 T 4/82, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi podle § 178 tr. zák., v tehdy platném znění, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců a trestu propadnutí věcí zabavených při domovní prohlídce. Na základě zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o soudní rehabilitaci"), byl tento rozsudek usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23.8.1990, sp. zn. Rt 244/90, zrušen a trestní stíhání stěžovatele zastaveno.

Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 5 T 4/82, rozhodl, že se stěžovateli podle § 80 odst. 1 tr. řádu vrací věci v tomto usnesení vyjmenované; žádosti stěžovatele o fyzické předání těchto věcí však vyhověno nebylo s tím, že se v depozitu okresního soudu nenacházejí. Jelikož Ministerstvo spravedlnosti přípisem ze dne 22. 11. 2004 odmítlo požadavek peněžní náhrady, uplatnil stěžovatel odpovídající nárok (na zaplacení 13.900,-Kč) žalobou; Obvodní soud pro Prahu 2 ji zamítl rozsudkem ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 21 C 5/2005, s odůvodněním, že se stěžovatel měl náhrady domáhat podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o mimosoudních rehabilitacích") a ke shodnému závěru dospěl v odvolacím řízení Městský soud v Praze, když rozsudkem ze dne 20. 9. 2005, č.j. 35 Co 302/2005-37, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Za rozhodné pokládal důsledky speciality zvláštních předpisů rehabilitačních, resp. restitučních; ty vylučují, aby nárok stěžovatele byl posouzen podle obecného zákona o odpovědnosti státu za škodu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a z hlediska uplatnitelného ustanovení § 13 zákona č. 87/1991 Sb. pak stěžovatelův nárok neobstojí.

S tímto názorem stěžovatel nesouhlasí, a pokládá jej za rozporný s výše uvedenými ustanoveními norem ústavního pořádku. Podle jeho názoru měla být jeho věc posouzena se zřetelem k vydanému rozhodnutí podle § 80 odst. 1 tr. řádu podle zákona č. 82/1998 Sb., resp. zákona č. 58/1969 Sb.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není součástí obecných soudů, a není jim instančně nadřazen. Jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší - zásadně - posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry (včetně eventuálních porušení běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ústavní soud tedy nezasahuje v každém případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem (které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva), ale až v případě, když jde zároveň o porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci vedené pod

sp. zn. II. ÚS 45/94

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5).

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

Maje toto na zřeteli, přezkoumal Ústavní soud napadený rozsudek z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná; její zjevná neopodstatněnost plyne především z povahy důvodů uplatněných stěžovatelem, jakož i z ustálené judikatury Ústavního soudu.

Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že stěžovatel byl účasten soudní rehabilitace dle zákona o soudní rehabilitaci; odsuzující rozhodnutí v jeho trestní věci bylo zrušeno a trestní stíhání zastaveno, a byl tedy zrušen i výrok o trestu propadnutí věci. Stěžovatel mohl být s ohledem na ustanovení § 23 zákona o soudní rehabilitaci odškodněn pouze dle zákona o mimosoudních rehabilitacích, neboť, jak dovodil již Nejvyšší soud ČR v rozsudku sp. zn. 2 Cdon 1542/97 a Ústavní soud v nálezu

sp. zn. III. ÚS 331/98

, tento zákon má ve vztahu k zákonu č. 58/1969 Sb. povahu normy speciální k normě obecné. Proto v případech, na které dopadají zákony o soudní rehabilitaci a o mimosoudních rehabilitacích, se nelze proti státu domáhat uspokojení jiných či dalších nároků než těch, které tyto zákony upravují. Stěžovatel nepožádal o vydání věcí podle zvláštních předpisů, případně o finanční náhradu v zákonem stanovených lhůtách, a proto nepřichází v úvahu odpovědnost za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím orgánů státu.

Z řečeného shrnutí je zřejmé, že námitky obsažené v ústavní stížnosti uplatnil stěžovatel již v řízení před obecnými soudy, které se s nimi ve svých rozhodnutích dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádaly, pročež jejich opětováním stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s ohledem na výše uvedené vymezení jeho funkcí v Ústavě nepřísluší.

Obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, jež splňují požadavky vyslovené v ustanovení § 157 o. s. ř., a ani procesnímu postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska nelze nic vytknout.

Je zjevné, že rozhodnutí obecných soudů navazují na rehabilitační řízení podle zákona o soudních rehabilitacích. Jestliže dle ustanovení § 13 zákona o mimosoudních rehabilitacích lze poskytnout finanční náhradu za věci, které nelze vydat, jen v případě nemovitosti či celého majetku občana, je logický závěr, že odškodnění za jednotlivé propadlé věci zákon nepředpokládá. Odvolací soud podrobně vysvětlil, proč je nutné jej mít za akceptovatelný, a jaké je ratio podkladové právní úpravy.

Problém vztahu speciálních (restitučních) předpisů k předpisům obecným je v soudní praxi dlouhodobě známý; zjevně převažujícím názorem je, že jsou-li splněny subjektové i předmětové předpoklady aplikace předpisů restitučních, lze užít jen je, a k majetkové obnově jsou k dispozici pouze ty instrumenty, které jsou jimi upraveny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/1999, nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001).

Konkrétně - ve vztahu k zákonu o soudní rehabilitaci na straně jedné a občanského zákoníku a zákona č. 58/1969 Sb. (resp. zákona č. 82/1998 Sb.) na straně druhé - se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 14/2003, v němž uzavřel, že "vzhledem k tomu, že zákon o soudní rehabilitaci má ve vztahu k občanskému zákoníku i k zákonu č. 58/1969 Sb. povahu normy speciální k normě obecné, má tento zákon - pokud jde o vztahy jím upravené - přednost před obecnými normami. Znamená to, že pro osoby, které podle uvedených zákonů jsou osobami oprávněnými žádat odškodnění, platí pro uplatňování a uspokojování nároků ve vztahu mezi nimi a státem zvláštní právní úprava, a to bez ohledu na to, který předpis je pro ně příznivější. V případech, na které dopadá restituční zákon, se tedy nelze proti státu domáhat uspokojení jiných či dalších nároků, než těch, které tyto speciální zákony upravují, a to za podmínek a způsoby stanovenými těmito zvláštními předpisy."

Shodně vyznívají i závěry, formulované Ústavním soudem ve věci, na niž bylo v řízení před obecnými soudy již poukazováno (

sp. zn. III. ÚS 331/1998

).

Lze tudíž uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, a kdy ústavní stížnost je důvodná, zde splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.

Ústavní soud proto ústavní stížnost posoudil jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. března 2006

Jan Musil

předseda senátu