Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding civil court rejection of damages claim against bank.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by a borrower against civil court rulings rejecting her damages claim against a savings bank. The borrower argued that the courts erred in finding no causal link between the bank's breach and her losses, and that she was forced to act against her will. The court held that the lower courts' factual assessment was consistent, the complaint regarding public authority compensation was inapplicable, and the complaint regarding judicial bias was untimely.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Constitutional complaints against civil court decisions on private law damages claims are inadmissible unless they demonstrate extreme disproportion between evidence and conclusions, or involve specific violations of fundamental rights not exhausted by prior remedies.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 2. října 2006 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudkyň Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti M. S., zastoupené prof. Dr. Arsene Vernym, M.E.S., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 42, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 2. 2. 2006, č. j. 16 C 280/2005-69, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2006, č. j. 15 Co 159/2006-96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ústavní stížností podanou dne 21. 9. 2006 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti Raiffeisen stavební spořitelně, a. s., na zaplacení náhrady škody ve výši 34.819 Kč s příslušenstvím.
Jak stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla, uzavřela se stavební spořitelnou smlouvu o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření. Když se dostavila do sídla stavební spořitelny, byla požádána o doplnění dokumentace potřebné k získání úvěru, a to potvrzení týkající se účelovosti úvěru, ačkoliv podle čl. II smlouvy byl úvěr koncipován jako bezúčelový. Stěžovatelce bylo předloženo čestné prohlášení, které však odkazovalo na další dodatečné závazky plynoucí ze smlouvy, s nimiž stěžovatelka nebyla seznámena, a proto tento dokument odmítla podepsat. Stavební spořitelna poté podnikla kroky ke zpětvzetí návrhu na uzavření smlouvy, resp. k odstoupení od již uzavřené smlouvy.
Vzhledem k tomu byla stěžovatelka nucena žádat o expresní získání úvěru u jiné stavební spořitelny, čímž jí vznikla blíže vyčíslená škoda spojená s náklady na marné získání prostředků od Raiffeisen stavební spořitelny, a. s., a náklady na dodatečné sjednání dalšího úvěru.
Obecné soudy však podle stěžovatelky její žalobu na náhradu této škody zamítly z důvodu, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi včasným nevyplacením úvěru a uplatňovanými náklady. Odvolací soud pak měl k tomu doplnit, že to byla sama stěžovatelka, která vzala zpět návrh na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí, čímž poskytla stavební spořitelně součinnost vedoucí k nevyplacení úvěru. Stěžovatelka však v ústavní stížnosti namítla, že k tomuto kroku se odhodlala až poté, co bylo zřejmé, že stavební spořitelna stejně svým závazkům nedostojí.
Pokud obecné soudy dospěly k závěru, že čl. II úvěrové smlouvy, stanovící bezúčelovost úvěru, je neplatný pro rozpor s kogentním zněním zákona č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření, podle kterého je poskytování úvěru vázáno na financování bytových potřeb, a s čl. IV odst. 5 smlouvy, v němž je stanoveno, že dlužník se zavazuje předložit doklady potřebné k prokázání účelovosti úvěru, stěžovatelka k tomu namítá, že tato skutečnost nemůže jít k její tíži, neboť to byla stavební spořitelna, která jí předložila formulářovou smlouvu. Stěžovatelka proto vycházela z toho, že návrh smlouvy je v souladu s právním řádem a nemohla vědět, že předmětné ustanovení je neplatné. Obecné soudy proto pochybily, pokud dospěly k závěru, že stěžovatelka měla za takové situace silnějšímu a většímu smluvnímu partnerovi poskytovat dodatečně součinnost k odstranění neplatného ustanovení ze smlouvy.
Stěžovatelka proto uzavřela, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva, a to právo na soudní a jinou právní ochranu (stěžovatelka však v této souvislosti odkazuje na čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, který se týká práva na náhradu škody za nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup ze strany orgánů veřejné moci, a dovozuje, že jí napadenými rozhodnutími vznikla škoda), a právo činit vše, co není zákonem výslovně zakázáno podle čl. 2 odst. 3 Listiny. Stěžovatelka pak v závěru ústavní stížnosti vznáší námitku porušení práva na rovnost v řízení a práva na rozhodování nezávislým a nestranným soudcem. Porušení těchto práv dovozuje stěžovatelka z poznámky, kterou měl podle ní pronést soudce nalézacího soudu: "Původně jsem chtěl tuto věc zamítnout. Navrhuji tedy, abychom se dohodli, neb by byla škoda, kdyby Raiffeisen měla prohrát, neboť má u soudu čistý štít." Podle stěžovatelky se tato výpověď zcela vymyká ústavně zaručenému právu na nepodjatého soudce.
S ohledem na to stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil obě napadená rozhodnutí obecných soudů.
Ústavní soud se rovněž seznámil s obsahem napadených rozhodnutí obecných soudů, která stěžovatelka v souladu s § 72 odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, přiložila k ústavní stížnosti.
Z odůvodnění rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3 Ústavní soud zjistil, že nalézací soud provedl rozsáhlé dokazování (a to nejen listinnými důkazy, ale i výslechem svědků), přičemž dospěl k závěru - stručně shrnuto -, že úvěrová smlouva byla mezi stěžovatelkou a stavební spořitelnou platně uzavřena, avšak čl. II smlouvy je neplatný s ohledem na kogentní znění zákona č. 96/1993 Sb. a rovněž odporoval čl. IV odst. 5 samotné úvěrové smlouvy. Podle nalézacího soudu byla úvěrová smlouva ve zbytku platná a úvěr mohl být za sjednaných podmínek i čerpán. Pokud stěžovatelka o jeho čerpání posléze nepožádala, nelze shledat základní prvky odpovědnosti za vzniklou škodu, tedy protiprávnost jednání a zejména příčinnou souvislost mezi takovým jednáním a škodou.
Městský soud v Praze v napadeném rozsudku, kterým potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, shledal skutková zjištění i právní závěry za správné. K tomu doplnil, že pokud stavební spořitelna předložila stěžovatelce k podpisu čestné prohlášení o účelovosti úvěru a požadovala, aby se stěžovatelka zavázala k podpisu dodatku, který měl řešit otázku účelovosti úvěru, neposkytla stěžovatelka stavební spořitelně součinnost k tomuto jednání, které směřovalo k nápravě důsledků neplatného ustanovení ve smlouvě. Stěžovatelka pak podle odvolacího soudu naopak poskytla stavební spořitelně součinnost směřující k tomu, aby úvěr poskytnut nebyl, když podepsala zpětvzetí předchozího návrhu na vklad zástavního práva k nemovitosti.
II. Po posouzení námitek stěžovatelky a jejich konfrontaci s obsahem odůvodnění obou rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v úvodu připomíná, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv běžné zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, jak jej již učinily obecné soudy v předchozích opravných prostředcích, a z hledisek běžné zákonnosti.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu tak vyplývá rámec přezkumu rozhodnutí obecných soudů prováděného Ústavním soudem v řízeních o ústavní stížnosti. Jde-li o otázku zjišťování skutkových podkladů pro rozhodování obecných soudů a otázku hodnocení důkazů, také v tomto směru je již dosavadní judikaturou jednoznačně nastaven rámec přezkumu prováděného Ústavním soudem. Ústavní soud přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy.
V daném případě se téměř všechny námitky stěžovatelky koncentrovaly na výsledek hodnocení skutkového stavu obecnými soudy. Ústavní soud shledal odůvodnění napadených rozhodnutí jako konsistentní a nezakládající důvod se domnívat, že mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými závěry skutkovými a právními existuje extrémní rozpor. Jak již uvedeno, bylo věcí obecných soudů, jakým způsobem skutkové okolnosti posoudí a zda z nich vyvodí v rovině jednoduchého práva právní závěr, zda odpovědnost stavební spořitelny je či není dána. V tomto směru postup obou obecných soudů nikterak nevybočil z mezí ústavnosti a nelze jej považovat za porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud stěžovatelka v souvislosti s právem na soudní a jinou právní ochranu odkazovala na čl. 36 odst. 3 Listiny, je třeba konstatovat, že takový odkaz je zcela nepřípadný. Ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny totiž garantuje právo na náhradu škody za nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup ze strany orgánů veřejné moci. V žádném případě však nelze dovozovat, že by zamítnutí žaloby jednotlivce na náhradu škody proti jinému subjektu soukromého práva automaticky znamenalo vznik nároku na náhradu škody ve vztahu k veřejné moci. Teprve tehdy, pokud by se ukázalo, že takové rozhodnutí je samo o sobě nezákonné, nebo že bylo výsledkem nesprávného úředního postupu, může se jednotlivec domáhat náhrady takto vzniklé škody po veřejné moci. To však nebylo předmětem předchozích řízení před obecnými soudy, v nichž se stěžovatelka domáhala přiznání nároku na náhradu škody po subjektu soukromého práva.
Nepřípadná je pak podle Ústavního soudu i námitka stran porušení čl. 2 odst. 3 Listiny, neboť Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecné soudy stěžovatelku nutily činit něco, co bylo proti její vůli. Ostatně poznámka o tom, že sama stěžovatelka neposkytla stavební spořitelně součinnost v odstranění neplatnosti příslušného ujednání smlouvy, netvořila stěžejní důvod pro zamítnutí žaloby, jímž byla neexistence příčinné souvislosti.
Konečně, pokud jde o tvrzení stěžovatelky stran nerovnosti a podjatosti rozhodujícího soudce, nemohl se jí Ústavní soud ani zabývat, neboť stěžovatelka neprokázala, že před jejím uplatněním v ústavní stížnosti využila prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje. Pokud tato poznámka byla rozhodujícím soudcem v průběhu jednání skutečně učiněna, bylo na stěžovatelce, aby námitku podjatosti vznesla okamžitě nebo alespoň v řízení o odvolání tak, aby o této námitce bylo obecnými soudy rozhodnuto. Pokud stěžovatelka tuto námitku vznesla až v řízení o ústavní stížnosti, nevyužila předchozích prostředků k ochraně svých práv, a za tohoto stavu by jinak - pokud by se jednalo o jedinou námitku - byla ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2006
Jiří Nykodým
předseda senátu