Constitutional Court dismisses constitutional complaint against police and prosecutor decisions in preliminary criminal proceedings. The Court rejects the claim that basic rights were violated due to insufficient reasoning. It holds that mere disagreement with legal conclusions does not constitute a valid constitutional complaint. The Court emphasizes its restrictive jurisdiction in preliminary stages of criminal proceedings. The decision affirms that the prosecutor and police followed procedural rules and respected the defense. The Court refuses to act as a third instance review body in this matter.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by the applicant against the prosecutor's and police decisions initiating criminal proceedings for attempted embezzlement. The applicant argued that the authorities failed to adequately justify their actions and did not sufficiently address his defense, violating his constitutional rights. The Court rejected this claim, stating that its jurisdiction in preliminary criminal proceedings is strictly limited to correcting extreme excesses that completely deviate from legal frameworks. Since the authorities had thoroughly considered the applicant's arguments and the complaint amounted to a mere disagreement with legal conclusions, the Court found no violation of basic rights and refused to act as a third instance review body.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court's jurisdiction in preliminary criminal proceedings is strictly limited to correcting extreme excesses that completely deviate from legal frameworks, and mere disagreement with legal conclusions does not constitute a valid constitutional complaint.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. D., zastoupeného Janou Kopřivovou Křenkovou, advokátkou, se sídlem Zvole 68, směřující proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 26. června 2006, sp. zn. 1 KZV 14/2006, a usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Správy Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, ze dne 5. května 2006, ČTS: PJM 484/OHK-23-2005, za účasti 1) Krajského státního zastupitelství v Brně, a 2) Policie České republiky, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 1. září 2006 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Správy Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, ze dne 5. května 2006, ČTS: PJM 484/OHK-23-2005, kterým proti němu bylo zahájeno trestní stíhání pro pokus trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 a 4 trestního zákona, a usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 26. června 2006, sp. zn. 1 KZV 14/2006, kterým byla zamítnuta jeho stížnost. Tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho základních práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje jemu vytýkané jednání, svoji obhajobu, a názor státního zástupce obsažený v napadeném usnesení. Státnímu zástupci vytýká, že se nezabýval obhajobou v tom směru, že vytýkanou smlouvu uzavřel na základě generální plné moci, rozporuje tvrzení svědků S. D. a B. M. o povaze a důvodu této plné moci. Z toho a dalších souvislostí dovozuje absenci odůvodnění existence důvodného podezření o spáchání trestného činu. Porušení svých ústavně zaručených práv tedy spatřuje stěžovatel v tom, že policejní orgán ani státní zástupce svá rozhodnutí neodůvodnili dostatečně, státní zástupce nevymezil rozsah provedeného přezkumu, resp. jeho rozhodnutí je neúplné a nepřezkoumatelné. Z toho dovozuje, že nebyly splněny podmínky pro zahájení jeho trestního stíhání a nebylo respektováno právo na obhajobu, kterou doposud v řízení uplatnil.
Podle dnes již ustálené judikatury Ústavního soudu na niž lze odkázat, svou ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, tj. zejména v kontextu se současným zásahem do osobní svobody jednotlivce (srov.
sp. zn. I. ÚS 46/96
, in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 43. str. 363;
sp. zn. IV. ÚS 582/99
, in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 17. N. 30, str. 221), za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí (srov.
sp. zn. III. ÚS 62/95
in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 4. N. 78 str. 243, a jiná rozhodnutí). Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v samotné soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit. Tak tomu však v daném případě není.
Napadená rozhodnutí nelze podřadit pod kategorii rozhodnutí, vzhledem k jejichž obsahu by Ústavní soud shledal důvod pro svou naprosto výjimečnou ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve stadiu přípravného řízení.
V posuzované věci státní zástupce důsledně postupoval podle procesních předpisů a co do podstaty i co do jednotlivých argumentů stěžovatele se jeho stížností zabýval. Z poznatků získaných vlastní činností přitom Ústavní soud konstatuje, že rozsah a povaha argumentace státního zástupce v napadeném rozhodnutí je nadprůměrně důsledná co do respektování argumentace stěžovatele, resp. v odpovídání na jeho obhajobu. I o usnesení policejního orgánu lze uvést, že splňuje všechny zákonné požadavky na něj kladené, a to včetně širokého odůvodnění. Na tom nemůže nic změnit skutečnost, že stěžovatel s doposud zjištěnými skutečnostmi, tak, jak jsou uvedeny v napadených rozhodnutích, nesouhlasí a přednáší vlastní verzi. V ústavní stížnosti totiž stěžovatel neuvádí nic, coby jako jeho obhajoba s níž se orgány činné v trestním řízení v této fázi trestního stíhání dostatečně vypořádaly, nebylo patrné již z napadených rozhodnutí. Nelze tedy souhlasit s názorem stěžovatele, že jeho obhajoba nebyla v této fázi řízení respektována. Pro stručnost Ústavní soud odkazuje na usnesení státního zástupce, v němž je na str. 4 - 6 reagováno na podstatu všech argumentů stěžovatele. Pokud totiž ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, a to ve zcela shodném smyslu a rozsahu jako v opravných prostředcích, pak takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému orgánů činných v trestním řízení, která mu však nepřísluší. Skutečnost, že orgány činné v trestním řízení vyslovily názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, zásadně nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov.
sp. zn. II. ÚS 294/95
in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63. str. 481).
Ústavní soud proto neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení základních práv a svobod zaručených stěžovateli ústavním pořádkem. Z toho důvodu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu