Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 579/06 ECLI:CZ:US:2006:2.US.579.06 Generato dall'IA

Constitutional complaint dismissed as inadmissible due to exhaustion of ordinary appeal remedies.

Numero d'incarto II.ÚS 579/06
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by M. T. against criminal judgments from the Regional and Supreme Courts. The applicant argued violations of fundamental rights but failed to exhaust all available legal remedies, having already filed a cassation appeal. The court ruled that since the first-instance judgment was voided by the cassation appeal and the cassation itself remains pending, the constitutional complaint was procedurally inadmissible under the principle of subsidiarity.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; A constitutional complaint is inadmissible if the applicant has not exhausted all ordinary legal remedies, particularly when a cassation appeal is pending or has already voided the contested first-instance decision.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint inadmissibility exhaustion of remedies principle subsidiarity of constitutional review cassation appeal pending voided first instance judgment procedural prerequisites Czech Constitutional Court

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu
Souběžně s ústavní stížností podal stěžovatel i dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Tento postup stěžovatel odůvodnil opatrností pro případ, že by Ústavní soud dospěl k závěru, že podané dovolání není mimořádným opravným prostředkem podle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon").
čl. 1 Ústavy České republiky
Stěžovatel tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 1 Ústavy České republiky a čl.
čl. 36 Listiny základních práv a svobod
1 Ústavy České republiky a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
čl. 4 Ústavy České republiky
I v důsledku tohoto prostředku je totiž možné domoci se ochrany základních práv a svobod, neboť tyto jsou pod ochranou soudní moci jako celku (čl. 4 Ústavy České republiky).

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl Jiřím Nykodýmem, soudcem zpravodajem, o ústavní stížnosti M. T., zastoupeného Mgr. Františkem Klímou, advokátem Advokátní kanceláře Vavroch a partneři, se sídlem náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, České Budějovice, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. 5 To 93/2005, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. srpna 2005, sp. zn. 17 T 22/2004, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze, a 2) Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a 1) Vrchního státního zastupitelství v Praze, a 2) Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě a telefaxem dne 25. srpna 2006, a elektronicky zaslanou dne 27. a 28. srpna 2006, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. srpna 2005, sp. zn. 17 T 22/2004, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestných činů podvodu podle § 250 odst. 1 a 3 písm. b), a odst. 4 trestního zákona (ve znění účinném do 1. ledna 2002), a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením do věznice s dozorem, peněžitý trest ve výši 200.000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání deseti měsíců, a trest zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností na dobu pěti let, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. 5 To 93/2005, kterým byl k odvolání stěžovatele zrušen rozsudek soudu prvého stupně, a zároveň byl stěžovatel nově uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let se zařazením do věznice s dozorem, a trest zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodní společnosti na dobu pěti let. Stěžovatel tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

S ústavní stížností spojil stěžovatel návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.

Souběžně s ústavní stížností podal stěžovatel i dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Tento postup stěžovatel odůvodnil opatrností pro případ, že by Ústavní soud dospěl k závěru, že podané dovolání není mimořádným opravným prostředkem podle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Obsah dovolání, které Ústavnímu soudu předložil, i ústavní stížnosti je přitom co do argumentace shodný.

Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální náležitosti ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti, se jím může také zabývat věcně.

Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto procesního prostředku ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Podle tohoto principu se lze u Ústavního soudu domáhat ochrany ústavnosti v konkrétní věci jen tehdy, pokud byly vyčerpány veškeré procesní prostředky (tj. i ukončeny řízení o nich), které zákon k ochraně práva poskytuje. Ony procesní prostředky k ochraně práva jsou určeny právě k tomu, aby došlo ke zrušení či nápravě rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci bez nutnosti zásahu Ústavního soudu. Z toho mimo jiné vyplývá, že se ústavní stížností nelze domáhat zrušení rozhodnutí, které bylo v důsledku jiného procesního prostředku již zrušeno v řízení před obecnými soudy. Takové rozhodnutí totiž nemůže z podstaty věci zasahovat do ústavně zaručených práv a svobod.

V posuzovaném případě je vedle rozhodnutí odvolacího soudu napadán i rozsudek soudu prvého stupně. Ten byl v důsledku podaného odvolání vůči stěžovateli zcela zrušen. Proto je ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí soudu prvého stupně nepřípustná, a jako taková byla v této části odmítnuta.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel souběžně s ústavní stížností i dovolání, které je v rozhodovací činnosti Ústavního soudu považováno za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje, a to především pokud je tohoto prostředku skutečně využito. I v důsledku tohoto prostředku je totiž možné domoci se ochrany základních práv a svobod, neboť tyto jsou pod ochranou soudní moci jako celku (čl. 4 Ústavy České republiky). Do doby než Nejvyšší soud rozhodne o dovolání přitom zásadně nemůže Ústavní soud v téže věci zasahovat. Z tohoto důvodu je nepřípustná ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu.

Ze shora vyložených důvodů byla ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítnuta jako nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona. S ohledem na akcesorickou povahu návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí je odmítnutím ústavní stížnost odmítnut i tento návrh.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2006

Jiří Nykodým, v. r.

soudce zpravodaj