II.ÚS 382/06 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti S. D., zastoupeného Mgr. Jindřichem Skácelem, advokátem se sídlem Brno, Zachova 4, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 14. 4. 2006, č.j. 13438/110/2005, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 6. 2006, se stěžovatel s odkazem na porušení svých ústavních práv garantovaných čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě, jímž nebylo vyhověno jeho žádosti o přezkoumání rozhodnutí Finančního úřadu v Krnově - dodatečného platebního výměru ze dne 2. 3. 2004, č.j. 13908/04/359920/0223. Tímto rozhodnutím byla stěžovateli dodatečně doměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2002 ve výši 186.036,-Kč.

Stěžovatel uvádí, že dodatečný platební výměr byl vydán na základě výsledku daňové kontroly ukončené dne 18. 2. 2004 zprávou o kontrole. Důvodem jeho žádosti o přezkoumání tohoto rozhodnutí byla skutečnost, že uvedená daňová kontrola daně z příjmů fyzických osob nebyla nikdy zahájena, neboť protokolem o ústním jednání ze dne 1. 12. 2003 byla zahájena toliko kontrola daně z příjmů právnických osob za rok 2001 a 2002 a DPH za rok 2002. Jestliže tedy nedošlo k zahájení kontroly, bylo rozhodnutí správce daně vydáno v rozporu s § 2 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. Další námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti směřují proti dodatečnému platebnímu výměru a proti řízení, jež jeho vydání předcházelo. V závěru své ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že v napadeném rozhodnutí je jako daňový subjekt označen nepřesně, neboť je uvedena jeho nesprávná adresa. Na rozhodnutí chybí též datum jeho narození, číslo OP a lhůta k plnění, což jsou základní náležitosti dle § 32 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZSDP").

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu § 42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele.

Z hlediska opodstatněnosti ústavní stížnosti je rozhodující posouzení otázky povahy napadeného rozhodnutí, vydaného dle ustanovení § 55b ZSDP.

Daňové řízení probíhá v režimu ZSDP, který upravuje možnost podávat proti daňovým rozhodnutím řádné opravné prostředky a mimořádné opravné prostředky, kam patří též přezkoumávání rozhodnutí podle § 55b tohoto zákona. Podle uvedeného ustanovení může být v řízení o přezkoumání daňového rozhodnutí vadné pravomocné rozhodnutí zrušeno, změněno či nahrazeno rozhodnutím jiným, a to na základě žádosti daňového subjektu či podnětu kteréhokoli správce daně. O povolení či nařízení přezkoumání rozhoduje instančně vyšší orgán, nové řízení provede správce daně, který rozhodoval v posledním stupni. Řízení o přezkoumání příslušného rozhodnutí tvoří dvě fáze. Nejprve se rozhoduje, zda bude vůbec přezkoumání povoleno či nařízeno a teprve v případě kladné odpovědi se rozhoduje o zrušení či změně původního rozhodnutí. Nejsou-li k tomu důvody, přezkoumání rozhodnutí se nepovolí. Neúspěšný žadatel je o tom vyrozumíván procesním rozhodnutím.

Povahou rozhodnutí vydaných podle § 55b ZSDP a možností jejich soudního přezkumu se Ústavní soud v minulosti již zabýval. Plénum Ústavního soudu přijalo dne 19. 12. 2000 podle § 23 zákona o Ústavním soudu stanovisko, sp. zn. Pl. ÚS-st. 12/2000, v němž se uvádí, že "v případě rozhodování podle § 55b ZSDP se jedná o rozhodnutí o právech a povinnostech (daňového subjektu)... jen tehdy, jestliže v prvé fázi přezkoumání bylo rozhodnutí k přezkumu vůbec otevřeno a teprve ve druhé fázi bylo zrušeno, nahrazeno jiným nebo změněno". Plénum dospělo k závěru, že rozhodnutí o nepovolení přezkoumání rozhodnutí podle § 55b ZSDP má procesní povahu, a tudíž nepodléhá soudnímu přezkumu. Vyšlo přitom z účelu tohoto mimořádného opravného prostředku, jenž má sloužit k ochraně objektivního práva, a strana na něj proto nemá právní nárok.

Tímto výkladem se Ústavní soud důsledně řídil i ve svých následných rozhodnutích (srov. např.

IV. ÚS 135/02

,

I. ÚS 420/04

), v nichž s poukazem na citované stanovisko odmítl přezkoumat rozhodnutí o nepovolení přezkoumání, a nemůže učinit jinak ani v posuzované věci, v níž Finanční ředitelství v Ostravě záležitost uzavřelo hned v první fázi, neboť neshledalo, že by daňové řízení, při němž byla stanovena dodatečná daňová povinnost, trpělo podstatnými vadami, nebo že by vydáním dodatečného platebního výměru byl porušen zákon. Jsou-li ze soudního přezkumu vyloučeny akty (v daném případě rozhodnutí o nepovolení přezkoumání dodatečného platebního výměru) z důvodu, že nejsou způsobilé zasáhnout do subjektivních hmotných práv fyzické či právnické osoby, která jí vyplývají z norem jednoduchého práva, tím spíše se tyto akty nemohou dotýkat práv a svobod garantovaných ústavními zákony. Pokud tedy stěžovatel není nositelem určitého subjektivního práva, nemůže být do takového práva ani nepřípustně zasaženo.

Vzhledem k výše uvedenému neobstojí ani námitka stěžovatele, že napadené rozhodnutí neobsahuje základní náležitosti dle § 32 odst. 2 ZSDP. Nejedná se totiž o rozhodnutí vydané v daňovém řízení, jež by daňovému subjektu ukládalo povinnosti nebo mu přiznávalo práva. Jak již bylo řečeno, jde pouze o procesní rozhodnutí, jímž je neúspěšný žadatel informován o nepovolení přezkoumání daňového rozhodnutí, na něž z pochopitelných důvodů nejsou stran jeho náležitostí kladeny takové nároky, jako na rozhodnutí zakládající určitá práva či povinnosti.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. července 2006

S t a n i s l a v B a l í k, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Jarmila Hájková