Constitutional Court dismisses constitutional complaint against consumer court ruling for lack of arbitrary discretion.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by a consumer against a district court's consumer protection ruling. The complainant argued that the court's decision violated her right to a fair process by applying consumer law incorrectly to a private sales contract. The court rejected this, stating that the lower court did not exhibit arbitrary discretion and that the consumer protection statute applies only to public law relationships, not private sales.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court cannot review general court decisions unless they involve arbitrary discretion or violate constitutional rights, and consumer protection laws do not directly govern private sales contracts.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky D. V., zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 17, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 15. února 2006, č. j. 12 C 214/2005-26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Benešově v řízení o 590,- Kč s příslušenstvím bylo ve výroku I. řízení co do částky 100,- Kč zastaveno. Výrokem II. byla žalovanému stanovena povinnost zaplatit žalobkyni (stěžovatelce) částku 40,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75% od 14. října 2005 do 31. prosince 2005 a dále počínaje dnem 1. ledna 2006 úroky z prodlení za každé kalendářní pololetí ve výši stanovené nařízením vlády č. 163/2005 Sb. až do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem III. byla žaloba v části, v níž žalobkyně požadovala zaplacení částky 450,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75% od 14. října 2005 do zaplacení zamítnuta. Ve výroku IV. byla žalobkyni stanovena povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 1.650,- Kč k rukám právní zástupkyně žalovaného. Okresní soud v Benešově vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako kupující a žalovaný jako prodávající uzavřeli kupní smlouvu ohledně koupě letní obuvi. Zhruba po měsíci se na obuvi objevila vada, kterou žalobkyně reklamovala u žalovaného. Žalovaný tuto vadu před uplynutím 30 denní reklamační lhůty odstranil opravou a opravenou obuv ponechal v provozovně, kde byla zakoupena. Okresní soud v Benešově konstatoval, že žalovaný splnil svou povinnost vyřídit reklamaci ve 30 denní lhůtě. Žalovaný zároveň nebyl povinen sdělovat žalobkyni písemně výsledek reklamace, ani jí obuv vracet poštou, a to ani v případě, když o to byl žalobkyní požádán. Žalovaný splnil svou povinnost z odpovědnosti za vady věci, které se vyskytly v záruční době tím, že řádně a včas uplatněnou reklamaci vyřídil v zákonné lhůtě odstraněním vady. Žalobkyně proto nebyla oprávněna odstoupit od kupní smlouvy a požadovat vrácení kupní ceny.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zakotvujících právo na spravedlivý proces. Mezi principy vymezující spravedlivý proces a vylučující libovůli při rozhodování patří povinnost ústavně konformní interpretace a následné aplikace hmotněprávních norem na zjištěný skutkový stav věci. V případě, kdy postup obecného soudu nese znaky libovůle, je třeba takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s principy spravedlivého procesu. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že rozsudek Okresního soudu v Benešově nepochybně nese znaky libovůle, když se opírá o právní názory, které jsou ve zcela zjevném rozporu s hmotněprávním normami. Závěr soudu, že právní předpisy spojují reklamační řízení s provozovnou, kde bylo zboží zakoupeno, je dle názoru stěžovatelky v extrémním rozporu s § 19 odst. 1 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele (dále jen "zákon o ochraně spotřebitele"), podle něhož je prodávající povinen reklamaci přijmout v kterékoliv provozovně, v níž je přijetí reklamace možné s ohledem na sortiment prodávaného zboží nebo poskytovaných služeb. Rovněž tak závěr Okresního soudu v Benešově, že žádný předpis neukládá žalovanému reklamaci vyřídit způsobem, o který jej žalobkyně požádala, je v rozporu s § 9 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele, podle něhož je prodávající povinen řádně informovat spotřebitele o charakteru poskytovaných služeb, i s §13 zákona o ochraně spotřebitele, podle něhož je prodávající povinen spotřebitele řádně informovat o podmínkách uplatnění odpovědnosti za vady výrobků. Závěry Okresního soudu v Benešově představují ústavně nekonformní interpretaci a následná aplikace hmotněprávních norem nese znaky libovůle.
Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, na sebe proto nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace a aplikace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Ústavy a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základních práva. To ovšem Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.
Předně je třeba konstatovat, že ústavní stížnost je přípustná, neboť směřuje proti rozsudku Okresního soudu v Benešově, proti němuž není odvolání ani dovolání přípustné a toto rozhodnutí tak představuje poslední opravný prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje.
Ústavní soud předesílá, že stěžovatelka svou ústavní stížností toliko polemizuje se závěry vyslovenými v rozhodnutí Okresního soudu v Benešově, aniž by svůj protichůdný názor blíže vybavila relevantní ústavněprávní argumentací. V podstatě zpochybňuje právní závěry obecného soudu. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud ani neshledává, že by právní závěry byly v extrémním rozporu s hmotněprávním normami nebo že by vykazovaly znaky libovůle. Pokud stěžovatelka namítala rozpor s ustanoveními zákona o ochraně spotřebitele, Ústavní soud zdůrazňuje, že tento zákon má veřejnoprávní charakter a za porušení jeho ustanovení stanovuje veřejnoprávní sankce (např. v podobě pokut). Nelze jej proto vztahovat přímo na soukromoprávní vztahy, k nimž uplatňování práv z odpovědnosti za vad nepochybně náleží.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 4. května 2006
Stanislav Balík, v.r.
předseda senátu