Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 129/06 ECLI:CZ:US:2006:2.US.129.06 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint against court fee exemption denial due to dissipated assets.

Numero d'incarto II.ÚS 129/06
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaints filed by two individuals against lower court decisions denying their request for exemption from court fees. The applicants argued that the courts ignored their actual financial hardship and failed to consider their assets, which they claimed were significantly higher than stated. However, the court found that the applicants had previously admitted to having only a pension and a car, and later voluntarily transferred millions of euros to a grandchild to evade payment obligations. Consequently, the court ruled that the lower courts correctly assessed their financial situation and that the right to a fair trial does not guarantee a favorable outcome in fee exemption cases.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Law on the Constitutional Court § 43; Law on Expropriation and Enforcement § 44: The right to a fair trial does not guarantee a favorable outcome in requests for exemption from court fees, and courts may deny such exemptions when applicants have dissipated assets to avoid payment obligations.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal court fee exemption dissipated assets fair trial rights financial hardship assessment voluntary asset transfer exemption denial

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Law on the Constitutional Court § 43
Law on Expropriation and Enforcement § 44

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Ivany Janů o ústavní stížnosti 1) J. D., 2) O. D., zastoupených JUDr. Jaroslavou Mastnou, advokátkou se sídlem Praha 8, Modřínova 1478/34, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2005, č. j. 64 Co 470/2005-200, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 8. 2005, č. j. 14 C 39/98-176, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. 3. 2006 a i v ostatním splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelé domáhají zrušení usnesení Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jimiž bylo rozhodováno o jejich žádosti o přiznání osvobození od soudního poplatku za odvolání. Tvrdí, že nevyhověním této žádosti bylo zasaženo do jejich ústavních práv, zejména do práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 90 Ústavy.

Stěžovatelé rekapitulují průběh napadeného řízení a poukazují na jiná soudní řízení, v nichž byla nařízena exekuce na jejich majetek, s nímž nemohou z tohoto důvodu disponovat. Poukazují na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, zejména soudu odvolacího, v nichž se dle nich objevuje řada argumentů zcela neodpovídajících skutečnosti a aktuální situaci. Odvolací soud popisuje majetkové transakce starší 5-ti let, současně však není zřejmé, jak došel k závěru, že by stěžovatelé mohli tak vysokou částkou, odpovídající soudnímu poplatku, disponovat. Jím uváděné údaje neodpovídají skutečnosti, neboť stěžovatelé již nejsou vlastníky spoluvlastnického podílu ve výši ideální 1/2 čerpací stanice, když toto podílové spoluvlastnictví bylo již v době rozhodování odvolacího soudu zrušeno a vypořádáno za náhradu. Stěžovatelé sice mají z tohoto titulu vysokou pohledávku, ta jim však nebyla reálně uhrazena. Rovněž z nájmu této čerpací stanice nemají žádný příjem, neboť toto nájemné je placeno do soudní úschovy. Mají rovněž za to, že odvolacímu soudu nepříslušelo zkoumat "lehkomyslnost nebo účelovost" transakcí, v jejichž důsledku se v časově velmi vzdálené době zmenšoval jejich majetek. Za zcela nepravdivé označují tvrzení odvolacího soudu, že existence uvedené nařízené exekuce nebyla prokázána, neboť stěžovatelé ji v odvolání podrobně popsali, včetně uvedení exekučních titulů a spisové značky exekučního řízení. Namítají, že se soud nevypořádal s námitkou generálního inhibitoria, když považoval zaplacení soudního poplatku za odvolání za jednání v režimu ustanovení § 44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb. (dále jen "exekuční řád"), a činí vlastní výklad tohoto ustanovení.

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 14 C 39/98, který si Ústavní soud k projednání a rozhodnutí věci vyžádal, bylo zjištěno následující:

Obvodní soud pro Prahu 6 uložil rozsudkem ze dne 31. 3. 2005, č. j. 14 C 39/98-176, stěžovatelům povinnost zaplatit žalobcům - manželům J. a A. K. (dále též "vedlejší účastníci") částku 15.452.747,-Kč s přísl., představující jejich podíl na hrubém zisku z provozování čerpací stanice pohonných hmot v Hostivicích za období od 1. 1. 1995 do 31. 12. 1998. Rozhodl též o nákladech řízení.

Stěžovatelé se proti uvedenému rozsudku odvolali a současně požádali o osvobození od soudních poplatků a záloh s tím, že nemají prostředky na zaplacení poplatku z odvolání, neboť jejich jediným příjmem je důchod, mají pouze rodinný dům a auto, bez kterého se 1. stěžovatel pro sníženou pohyblivost nemůže obejít.

Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 19. 8. 2005, sp. zn. 14 C 39/98, stěžovatelům osvobození od soudního poplatku za odvolání nepřiznal. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že vyšší věk stěžovatelů a invalidita 1. stěžovatele samy o sobě neodůvodňují, aby bylo žádosti vyhověno. Poukázal na obsah spisu, z něhož vyplývá, že 1. stěžovatel dlouhodobě podnikal, kdy majetkové spory s vedlejšími účastníky jsou produktem společné podnikatelské činnosti. Odůvodněnost osvobození od soudního poplatku dle něj nezakládá ani fakt, že stěžovatelé vlastní rodinný dům v Praze a automobil, neboť již vzhledem k lokalitě domu lze předpokládat jeho několikamilionovou hodnotu. Přihlédl i k tomu, že stěžovatelé nereagovali na výzvu soudu k osvědčení svých majetkových poměrů. Neshledal, že by poměry stěžovatelů odůvodňovaly kladné rozhodnutí jejich žádosti.

O odvolání stěžovatelů proti uvedenému usnesení rozhodoval Městský soud v Praze, který rozhodnutí soudu prvního stupně svým usnesením ze dne 6. 12. 2005, sp. zn. 64 Co 470/2005, potvrdil. Odvolací soud vyšel z obsahu spisu, neboť stěžovatelé ani v odvolacím řízení nepředložili prohlášení o svých osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Provedl podrobný výčet jejich majetku, který byl zjištěn v průběhu řízení, a dospěl k závěru, že stěžovatelé od roku 1994 do současné doby disponovali s majetkem v řádu desítek milionů korun. Jejich současná tvrzení o jejich majetkových poměrech proto shledal za nevěrohodná. Uvedl, že skutečnost, že se majetku postupně zbavovali, nelze při posuzování jejich současných poměrů z hlediska přiznání osvobození od soudních poplatků hodnotit v jejich prospěch. Ani nařízené exekuce nebrání dle názoru soudu tomu, aby vyměřený soudní poplatek zaplatili.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 6. Městský soud poukázal na to, že jeho rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, podle níž soud při rozhodování o přiznání osvobození od poplatků přihlíží k celkovým poměrům žadatele. Tyto poměry u stěžovatelů rozhodně neodůvodňovaly kladné rozhodnutí. Vyslovil názor, že jeho rozhodnutím nebylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu. Se všemi odvolacími námitkami se soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí zabýval a vypořádal se s nimi. Stěžovatelé tak toliko polemizují s jeho právním závěrem. Z uvedených důvodů navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta. Obvodní soud pro Prahu 6 odkázal na odůvodnění svého usnesení, k němuž nemá, co by dodal.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s posouzením podmínek pro přiznání osvobození od soudního poplatku, zejména posouzením jejich poměrů ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 o.s.ř., v důsledku čehož je jim údajně bráněno v přístupu k soudu. Opakují přitom argumentaci, kterou již uplatnili v řízení před odvolacím soudem.

Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, dle níž postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samotnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K takovému závěru však Ústavní soud nedospěl.

Především je třeba konstatovat, že článek 36 odst. 1 Listiny, na který stěžovatelé ve své ústavní stížnosti poukazují, ani jiná ustanovení Listiny právo na osvobození od soudního poplatku výslovně nezmiňují. K zásahu do práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny by však za určitých okolností neosvobozením od soudních poplatků dojít mohlo, neboť toto právo zaručuje každému možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. "Právo na soud" není ovšem absolutní. Může podléhat implicitně připuštěným omezením, neboť samou svou povahou vyžaduje regulaci ze strany státu. Na přístup jednotlivce k soudu tedy mohou být uvalena různá omezení, včetně finančních. Taková omezení ovšem nesmí omezit přístup k soudům takovým způsobem nebo v takovém rozsahu, že by byla zasažena sama podstata tohoto práva. Pokud stát přístup k soudu podmínil stanovením zákonné povinnosti zaplatit soudní poplatek, lze obecně konstatovat, že postupoval v ústavních mezích, tj. způsobem slučitelným se základním právem na přístup k soudu. Protože právo na přístup k soudu, jak vyplývá z citace čl. 36 odst. 1, má každý, tedy i ten, kdo nemá finanční prostředky na zaplacení soudního poplatku, zákon současně upravuje okolnosti, za nichž lze tuto podmínku při uplatňování práva v civilním procesu prominout.

Podle ustanovení § 138 odst. 1 věta prvá o.s.ř. může předseda senátu na návrh přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka, nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Z dikce uvedeného ustanovení (srov. obrat "může přiznat") lze ovšem dovodit, že je obecnému soudu ponechán prostor k uvážení, aby osvobození od soudních poplatků účastníkovi zcela nebo zčásti přiznal. Jediným omezujícím předpokladem pro přiznání uvedeného osvobození je naplnění vymezených podmínek. Rozhodnutí o tom, zda jsou tyto podmínky naplněny, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů, není tedy otázkou v rovině ústavnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší zasahovat do výsostného práva obecného soudu komplexně posoudit, zda v konkrétním případě jsou či nejsou naplněny důvody pro přiznání dobrodiní zákona - osvobození od poplatku (srov. např.

IV. ÚS 271/2000

, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, nález č. 28, str. 275.).

Ústavní soud může toliko přezkoumat, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů. V posuzované věci ovšem žádné takové pochybení neshledal. Soudy obou stupňů se v souladu s ustanovením § 138 odst. 1 o.s.ř. žádostí stěžovatelů o osvobození od soudních poplatků zabývaly, zkoumaly jejich poměry a na základě svých zjištění dospěly k závěru, že podmínky pro přiznání osvobození stěžovatelé nesplňují. Svůj postup také řádně odůvodnily a uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Odvolací soud se nadto zabýval všemi odvolacími námitkami, které stěžovatelé uplatňují i v ústavní stížnosti (včetně tvrzení, že vydáním exekučních příkazů je jim zakázáno fakticky se svým majetkem disponovat, což má za následek nemožnost zaplatit soudní poplatek) a ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádal. Soudy tak dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí. Ani jejich procesnímu postupu nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.

Za situace, kdy stěžovatelé ve své žádosti o osvobození od soudních poplatků přiznaly jako svůj jediný pravidelný příjem starobní důchod v neuvedené výši, a jako jediný majetek rodinný dům a osobní automobil (bez jejich další konkretizace), bylo zcela namístě, že soud prvního stupně, jenž byl s jejich skutečnými majetkovými poměry obeznámen z okolností, které v průběhu řízení vyšly najevo, a shledal tvrzení o jejich majetkových poměrech za nevěrohodné a nedostačující, stěžovatele žádal, aby předložili prohlášení o svých osobních, výdělkových a majetkových poměrech, podložené důkazy, prokazujícími jejich tvrzení.

Stěžovatelé však jeho výzvě nevyhověli, a neučinili tak ani v odvolacím řízení. Za tohoto stavu tak soudy při posuzování celkových poměrů stěžovatelů zcela oprávněně vyšly ze skutečností vyplývajících z obsahu spisového materiálu. Závěr odvolacího soudu, že stěžovatelé v období od podání žaloby do současnosti disponovali s majetkem v hodnotě desítek milionů korun, odpovídá skutkovým zjištěním učiněným v předmětném řízení. Sami stěžovatelé v odvolání proti usnesení o nařízení předběžného opatření, tedy v době, kdy darovacími smlouvami již převedli na svého vnuka majetek v hodnotě přes 20 milionů korun, výslovně uvedli, že vlastní další nemovitosti, jejichž hodnota vícenásobně převyšuje hodnotu v té době uplatněného nároku (tj. 12 milionů korun).

Nemohou proto nyní úspěšně argumentovat tím, že závěry odvolacího soudu neodpovídají skutečnosti a nejsou aktuální. Okolnost, že se stěžovatelé svého majetku v průběhu řízení částečně, ať již lehkovážně či účelově zbavovali, je nutno při posuzování jejich celkových poměrů hodnotit k jejich tíži. Jak již Ústavní soud zmínil ve svých úvodních tezích, účelem osvobození od soudních poplatků je, aby účastníku řízení nebyl pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněn přístup k soudu.

Tento institut však nemůže napomáhat solventním účastníkům, kteří se v době, kdy jim bylo již známo, že je proti nim vedeno soudní řízení, začali dobrovolně zbavovat svého majetku, k tomu, aby se vyhýbali splnění své poplatkové povinnosti. Okolnost, že stěžovatelé se dostali do své aktuální situace, kdy je proti nim vedena řada exekucí, vlastním přičiněním, je třeba při rozhodování o jejich žádosti o osvobození od soudních poplatků také brát v úvahu.

Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by soudy v projednávaném případě porušily právo stěžovatelů na spravedlivé řízení. Toto právo nelze pojímat jako právo na úspěch ve věci. Okolnost, že se stěžovatelé se závěry obecných soudů neztotožňují, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.

Na základě výše uvedených skutečnosti Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2006

S t a n i s l a v B a l í k, v. r. předseda senátu