Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 96/05 ECLI:CZ:US:2005:4.US.96.05 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible due to exhaustion of legal remedies.

Numero d'incarto IV.ÚS 96/05
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by M. V. and J. V. against lower court rulings rejecting their request to declare a 1957 sales contract invalid. The applicants argued that the decisions violated the principle of legal certainty and infringed upon their constitutionally guaranteed rights under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The Court ruled the complaint inadmissible because the applicants had not exhausted all available procedural remedies, specifically the appeal process, before seeking constitutional relief.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court must not interfere with the jurisdiction of ordinary courts until they have had the opportunity to exercise their authority, requiring the exhaustion of all procedural means provided by law before a constitutional complaint is entertained.

Parole chiave

Generato dall'IA
exhaustion of remedies constitutional complaint inadmissibility principle of legal certainty subsidiarity of constitutional review Charter of Fundamental Rights procedural prerequisites ordinary court jurisdiction

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 72 of the Act on the Constitutional Court
§ 75 odst. 1 of the Act on the Constitutional Court
§ 43 odst. 1 písm. e) of the Act on the Constitutional Court
§ 237 odst. 1 písm. c) of the Civil Procedure Code
Article 1 of the Constitution of the Czech Republic
Articles 11, 23, 36(1) and 37(3) of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 5. 4. 2005 soudcem zpravodajem JUDr. Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatelů M. V. a J. V., zastoupených JUDr. Jitkou Kučerovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Moravská 11, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. 2. 2003, č. j. 22 Cdo 1590/2001-302, rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 2. 2004, č. j. 9 C 102/2003-333, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 11. 2004, č. j. 5 Co 1524/2004-373, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byl dne 21. 2. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu České republiky, jimiž byl zamítnut jejich návrh na určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 22. 12. 1957, na jejímž základě odprodal O. L. dům s pozemkem a zahradou československému státu.

Stěžovatelé se domnívali, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s principem právní jistoty, vyjádřeným v čl. 1 Ústavy České republiky, a rovněž nerespektují jejich ústavně zaručená práva obsažená v čl. 11, 23, 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda má i další formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.

Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, neměl by Ústavní soud realizaci této pravomoci bránit tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán.

Dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 83/2004 Sb., je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval. Stěžovatel není takto povinen vyčerpat procesní prostředek, jenž může být orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut z důvodů závisejících na jeho uvážení [typicky se jedná o postup dovolacího soudu podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád")].

Z výše uvedeného plyne, že stěžovatel není před podáním ústavní stížnosti nucen podat dovolání, jestliže by jeho přípustnost byla opřena pouze o důvod uvedený v § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Jestliže stěžovatel této možnosti přesto využije, běh lhůty k podání ústavní stížnosti počíná až okamžikem doručení rozhodnutí dovolacího soudu, a to i ve vztahu k rozhodnutím, jež byla nepřípustným dovoláním napadena (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

Od účinnosti zákona č. 83/2004 Sb., kterým se mění zákon o Ústavním soudu, tak odpadá důvod pro souběžné podávání dovolání a ústavní stížnosti, neboť i v situaci, kdy dovolací soud shledá, že dovolání není pro absenci zásadního právního významu přípustné, zůstává lhůta pro podání ústavní stížnosti zachována.

Stěžovatelé uvedli, že kromě ústavní stížnosti podali současně i dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Jak již Ústavní soud konstatoval, takový postup není podle platné právní úpravy nutný. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů počne stěžovatelům běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Ostatně i z toho, že stěžovatelé podali dovolání, lze usoudit, že se sami domnívají, že tvrzený zásah do jejich práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost Ústavním soudem věcně posouzena dříve než o dovolání rozhodne Nejvyšší soud, mohlo by ze strany Ústavního soudu dojít k nepřípustnému zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Pokud by naopak Ústavní soud vyčkával, jak rozhodne Nejvyšší soud, zbytečně by prodlužoval délku svého řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž ovšem, jak již bylo vyloženo, není důvod. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nelze takto předjímat a ústavní stížnost je tedy podána předčasně.

Ústavní soud považuje za prospěšné opětovně zdůraznit, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nikterak nepoškozuje, neboť v případě, že Nejvyšší soud dovolání nevyhoví, budou moci podat novou ústavní stížnost a v ní zohlednit i průběh a výsledky dovolacího řízení.

Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení:Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. 4. 2005

JUDr. Michaela Židlická

soudce zpravodaj