Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible due to premature filing before final appeal.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the applicant's constitutional complaint as inadmissible under § 43(1)(e) of the Constitutional Court Act. The applicant claimed violations of fair trial rights but filed the complaint before exhausting all procedural remedies, specifically before the Supreme Court ruled on the appeal. The Court held that the principle of subsidiarity requires waiting for ordinary courts to resolve the case, noting that the applicant's own appeal indicated they believed the issue could be fixed within ordinary proceedings.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu: A constitutional complaint is inadmissible if filed before the exhaustion of all procedural remedies provided by law, as the Constitutional Court must not intervene before ordinary courts have had the opportunity to correct unconstitutional situations.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 24. 8. 2005 soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatele Ing. P. H., zastoupeného Mgr. Radkou Mejzlíkovou, advokátkou se sídlem v Chebu, Jánské náměstí č. 6, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 10 C 111/96, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 3. 2005, sp. zn. 18 Co 80/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 8. 6. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Okresního soudu v Chebu a Krajského soudu v Plzni. Předmětnými rozsudky obecné soudy rozhodly o žalobním návrhu stěžovatele, jímž se na vedlejším účastníkovi domáhal zaplacení částky 75.818.50 Kč,- s 19 % úrokem z prodlení od 5. 11. 1995 do zaplacení. Dále se stěžovatel v souladu s ustanovením § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu domáhal odkladu vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozsudky obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo, zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva). Dále pak mělo též dojít k zásahu do práva na spravedlivý proces, jež je garantováno čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda má i další formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, neměl by Ústavní soud realizaci této pravomoci bránit tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán.
Dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 83/2004 Sb., je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval. Stěžovatel není takto povinen vyčerpat procesní prostředek, jenž může být orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut z důvodů závisejících na jeho uvážení [typicky se jedná o postup dovolacího soudu podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád")].
Z výše uvedeného plyne, že stěžovatel není před podáním ústavní stížnosti nucen podat dovolání, jestliže by jeho přípustnost byla opřena pouze o důvod uvedený v § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Jestliže stěžovatel této možnosti přesto využije, běh lhůty k podání ústavní stížnosti počíná až okamžikem doručení rozhodnutí dovolacího soudu, a to i ve vztahu k rozhodnutím, jež byla nepřípustným dovoláním napadena (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Od účinnosti zákona č. 83/2004 Sb., kterým se mění zákon o Ústavním soudu, tak odpadá důvod pro souběžné podávání dovolání a ústavní stížnosti, neboť i v situaci, kdy dovolací soud shledá, že dovolání není pro absenci zásadního právního významu přípustné, zůstává lhůta pro podání ústavní stížnosti zachována.
Stěžovatel uvedl, že kromě ústavní stížnosti podal současně i dovolání, jehož přípustnost opřel mimo jiné i o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Jak již Ústavní soud konstatoval, takový postup není podle platné právní úpravy nutný. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů počne stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Ostatně i z toho, že stěžovatel podal dovolání, lze usoudit, že se sám domnívá, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost Ústavním soudem věcně posouzena dříve než o dovolání rozhodne Nejvyšší soud, mohlo by ze strany Ústavního soudu dojít k nepřípustnému zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Pokud by naopak Ústavní soud vyčkával, jak rozhodne Nejvyšší soud, zbytečně by prodlužoval délku svého řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž ovšem, jak již bylo vyloženo, není důvod. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nelze takto předjímat a ústavní stížnost je tedy podána předčasně.
Ústavní soud považuje za prospěšné opětovně zdůraznit, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nikterak nepoškozuje, neboť v případě, že Nejvyšší soud dovolání nevyhoví, bude moci podat novou ústavní stížnost a v ní zohlednit i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. 8. 2005
Michaela Židlická
soudce zpravodaj